První rodinná fotografie

Vyrazil jsem včera na promoci své nejmladší dcery. Pozvala mne, udělala mi tím radost, protože ona je tou dcerou na kterou jsem musel vlastně čekat dvacet let, než jsme se setkali.

Měl jsem tedy možnost, díky té události se setkat jak se svou bývalou ženou, která ke mne žádnou zvláštní přízní neplane a tchyni. Byl jsem překvapený, že mi má „katolická manželka,” jak ji rád v duchu říkám podala ruku. Velmi dlouho se mi vyhýbala a schovávala se přede mnou. Sice neměla důvod, protože si nejsem vědom toho, že by měla jiný, než morální důvod se mne bát, ale chovala se tak.

Takže mě napadlo v prvním okamžiku, že se snad něco změnilo. Bylo chladno, pod mrakem, ale nebouřilo. Což z její strany byl pokrok. Dorazila i její matka, se kterou jsem těch dvacet let komunikoval, dostával od ní informace o dceři. Uvítání bylo s tchyní o mnoho vřelejší. Promoce proběhla hezky, byl jsem lehce dojatý, skončila, vyšli jsme ven, chvíli se fotili, s katolickou manželkou jsme slovo neprohodili. Já neviděl důvod, ona zřejmě také ne.

Až na konec, kdy mne tchyně zvala na oběd, jsem si dovolil poznámku týkající se vhodnosti mé účasti u oběda. Zřejmě měla za to, že pořád skrz dceru patřím do rodiny, tedy bych měl být i na obědě. Tedy zněla ta má poznámka, že si nejsem jist, že všem má přítomnost bude vhod.

Nebyla. Má „katolická manželka” pronesla směrem ke mě. „Nezvala jsem tě, tedy vyřešeno.” A znovu mi podala ruku. Neurazil jsem se, nerozplakal, ani se nezhroutil, bylo mi napřed tohle chování k smíchu, protože jsem opravdu neočekával žádné pozvání ze strany bývalé ženy. Zřejmě by mne nejspíše zaskočila, kdyby řekla: „Jasně, jsi přeci Babety táta, tak tam nesmíš chybět!” To bych asi zíral. takhle se jen stalo, co jsem čekal.

Při odchodu jsem se usmíval, protože jsem si uvědomil, jakou míru citu dala najevo má bývalá žena. Negativní cit je také cit. Odpovídá ta míra negativního citu, míře té bývalé lásky.

Pravdou je, že jsem si říkal, že možná očekávala jistou míru zájmu z mé strany o svou osobu, ale přišel jsem kvůli své dceři, nikoliv kvůli ní. Chápal jsem, že má dcera na rozdíl od mé tchyně, nechtěla jít do konfliktu, i přes naléhání tchyně jsem se rozloučil a odešel. Co jsem chtěl vidět a zažít, jsem viděl a zažil. Jen jsem si v duchu říkal, že bylo hezké, jak má bývalá žena prožívala mou přítomnost. Nakonec, se svými pocity musí žít ona.

Já jsem se dávno srovnal s tím vším, co proběhlo, jak s rozvodem, oddělením od dcery, dlouholeté „marné,” úsilí o setkání s dcerou, které se nakonec díky mé vytrvalosti ukázalo nikoliv marné, ale plodné. Naplnilo se mé mínění, že Bůh obzvlášť miluje a odměňuje vytrvalé. Jak ve víře, tak v lásce.

Jo, zhrzená láska, zklamané naděje, ty mnoha lidem vydrží celý život a oni se jich nepustí a neodpustí nikomu. Ani sobě, ani druhým. Znám mnoho lidí, kteří se takhle vzájemně ničí, dávají si rány, které opravdu zraňují a bolí. Všechny zúčastněné, kteří se do té války pustí. Já jsem se před léty do žádné války nepustil. Naštěstí. Dnes mám klid, nemusím se po noci užírat touhou po pomstě, touhou po vítězství, protože kdo neválčí a nehraje v takovýchto případech, neprohraje, nezničí, co se zničit dá. A pokud vyhraje, vyvolá jen touhu po odvetě druhé strany.

Místo na oběd s „rodinou,” jsem jel domu, udělal jsem si dobré lívance z ovesných vloček, pak jsem vyrazil na zkoušku, cestou se stavil pro knížku od Petra Vopěnky: „hádání v hospodě.” Což je sbírka netradiční filozofie. 27 filosofických disputací. Co jsem si přečetl, mne skutečně zaujalo. Petr Vopěnka není jen skvělý matematik, ale i zajímavý filosof. Tedy dovolená v pátek vyšla. Plná hezkých událostí.

Ještě si tak uvědomuji, že jak se fotilo, obrázky  z promoce. Pavlovi přestal fungovat přístroj, tak se použil můj iPad. Jsem na těch obrázcích společně s dcerou a „katolickou manželkou”. Což mi přišlo také mírně úsměvné. Po dvaceti pěti letech je se mnou má žena, (podle církevního práva nepřestala být mou ženou)i s mou dcerou zase na jedné fotografii. Vlastně úplně první společná rodinná fotografie. Na žádné jiné, od narození Babety nejsme společně Kdo by to řekl. :-) Jo jo.

PS: Kdysi dávno, jsem žádal svou ženu, po rozvodu o svatební fotografie. Dostal jsem z nich výstřižky, kde jsem byl jen já a ona chyběla. Na znamení, že se odstřihla. Doslova a do písmene. Inu, dějí se někdy věci.