Prší a hudba hraje

Probudil mě déšť a sen. Obojí je v tuhle chvíli příjemné. Déšť bubnuje na okna uklidňujícím způsobem, se mi trochu připomenul včerejší zkoušku a vlastně celý včerejší den. Na to, že byl dost naplněný prací, byl příjemný. 

Myslel jsem na samé příjemné věci. Občas se mi něco takového povede.

Nedám se vyrušit stavem světa, ten se moc nezmění a nezlepší, pokud kdy vůbec. Lidé stále očekávají, že přijde spasitel, který něco zlepší. Ale pokud přijde, tak na konci světa, ...aby soudil živé a mrtvé a jeho Království bude bez konce. jak se modlíme v Credu. Do té doby je to jen a jen nás a nikdo z lidí prostě není a nemůže být spasitelem. Na to je člověk jako takový příliš člověkem.

Takže si zkouším užít dne, pokud to jde.Je-li klid, užívám klidu. Pokud se děje něco zajímavého, užívám té chvíle, která tu zrovna je. Už dávno nikoho nenabádám aby také tak činil. Lidé jsou dost chytří na to, aby si dokázali říci, co je pro ně dobré, důležité a nijak k tomu nepotřebují moji radu.

Tedy, chci-li si užít dne, vím, že je to jen na mě. Rozhodně si dne neužiji tím, že budu příliš číst zprávy o katastrofách. Takové čtení klidu a pohody nepřidá. Stejně jako se minimálně zabývám ve svém volném čase hříchy ostatních lidí. Třeba ex premiéra a jeho současné manželky.

Dokáži si docela živě představit, že mi některá z mých bývalých manželek spílá, a bylo by mi asi líto, kdyby její spílání někdo zveřejnil. Ji by mi bylo líto. Jinak muži si často nechávají z lásky k ženě, tou samou ženou spílat. Nebo si nechávají spílat, protože se dokázali dostat do stavu, kdy si říkají. „Povídej si děvče, povídej.” Do takového stavu jsem se párkrát v životě dostal, když jsem viděl tu jejich bezmoc, jež nastala, bezmoc, kterou zažily, když jsem nereagoval, jak si ony přály, bezmoc která s těmi ženami cloumala.

Kdysi mocné vládkyně mého srdce a mých hormonů, najednou tu moc ztrácely, křičely, až ji tím křikem ztratily zcela. Najednou už nebylo nic. Do té doby všemocní, najednou bezmocní. Lidé, co se dostanou do takového stavu, muži i ženy v takových případech, se často hroutí ze strachu, že bezmocní jsou vystaveni světu a těm, kterým do té chvíle vládli, že se jim pomstí. Jenže většina těch, co se vysvobodili z moci druhých lidí, nemají zájem ničit, nebo se mstít.

Jsou svobodní, nemají jiný cíl, než svobodni zůstat. Alespoň takhle jsem vždy vnímal ono skončení těch vztahů. Ne vždy hned, ale časem. Být svobodný a sám, není horší, než být ve vztahu, kde je mi zdůrazňováno, že jsem nula, která je závislá na něčí blahovůli. Uvědomuji si jak je tohle hrozné žít. Něco podobného jsem několikrát zachytil u některých svých klientů, kteří slyší, jak jsou strašní, a oni věří, že jsou strašní, protože mají máslo na hlavě, které se jim pokouší pořád někdo systematicky rozmazávat.

Bojí se říci: Jak myslíš, jsem-li tak hrozný, dělej, co uznáš za vhodné. Ale ničit se nedám. Nebudu poslouchat tvé věčné výtky, nehodlám snášet tvé výkyvy nálad, bezdůvodného osočovaní. Bojí se odejít z místa hádky, protože by ve svých očích a v očích druhých moli vypadat jako slaboši, co nechtějí slyšet „PRAVDU.” Pravdu, která není nikomu k ničemu.

Tak se trápí do doby, než jim dojdou síly, případně trpělivost a ochota snášet všechny ty neodůvodněné urážky, manipulace za pomoci neustálého vyvolávání viny týkající se minulosti. Pak dokáží říci:
„Už mám dost tvého jednání. Nezajímají mě tvoje problémy s mojí minulosti. Není to k ničemu a já se odmítám zabývat něčím, co nezměním. Neříkej mi jaký/á jsem, neříkej mi, že se mnou nebudeš. Jestli chceš jít, nebo jestli myslíš, že bude lepší, když půjdu já, pak ti v obou případech vyhovím.”

Osvobodí se a mohou začít znova a lépe. Pokud se někdo domnívá, že provinilec má pouze povinnost odčiňovat svou minulost, pak osobně, bych nikdy na tenhle manipulativní způsob praktikování vztahu nepřistoupil. Než být věčně provinilý, bez možnosti jakéhokoliv odpuštění, tak to už se nemusím bát pekla na onom světě, v takovém případě mám peklo na zemi. Myslím, že nebude to peklo opravdové horší.

Jo, tak mě někdy vtom příjemném ránu napadají i nepříjemné myšlenky a vzpomínky. Má smysl tenhle způsob uvažování. Na základě událostí nepříjemných si dokáži uvědomit tu sladkou chvíli, kdy je dobře a kdy se vede. Jako včera na zkoušce. Hezky zahráli to skupinové dění. Díval jsem se a při druhém opakování jsem měl už pocit, že vidím skutečnou skupinovou terapii. Inu, opakování a vytrvalý nácvik, matkou moudrosti. Jo jo. A pan ex premiér? Má jen, co si zaslouží v podobě druhé manželky. Ale zveřejňování těch odposlechů je fakt svinstvo.