Příjemná obyčejná neděle

Vyrazil jsem ke Katce odpoledne, později než jsme se domluvili a než jsem čekal. Prošel jsem se pěšky na Smíchov, což už je skoro pravidlo, protože chci mít dlouho formu a kondici, abych mohl chodit v létě o dovolené pěšky po světě. Tak různě, kam se dá. Dá se jít leckam. Někdy mám chuť si udělat znovu cestu na Gibraltar, jako skoro před dvaceti lety. Jenže tehdy jsem neměl tolik závazků co dnes. Závazků vůči svým klientům. Už bych to asi za 86 dní jako tehdy nestihl, rozhodně by mi ta cesta trvala o něco déle. Stárnu. Loni pěšky do Čenstochové a předloni do Padovy, už bylo jasné, že zrychlovat nebudu a vytrvalejší přes libovolný trénink už také ne. Roky přibyly.

Cestou jsem přemýšlel o tom, že mi přišel mail, že redakce umístila můj blog, ještě z dvěma dalšími blogy na titulní stranu. Měl jsem radost. Před měsícem jsem si zde zakládal blog, protože jsem chtěl mít ještě mimo svého blogu na svém webu, kde hodně umisťují texty kolem terapie závislosti, poradenství ve vztazích atd, také blog, který bude mimo tu oblast. Tím neříkám, že se nebudu tyhle formáty umisťovat, ale chci mít i určitou svobodu vybočit z tématu a napsat něco jiného, co mé klienty tak moc nezajímá, ale co zajímá například mě, nebo jiné.

Navíc byl jsem zvědavý jestli vysoká návštěvnost na mém webu, je způsobena kvalitou mých textů, nebo spíše mou činností v oblasti terapie závislosti, případně spoluzávislosti. Zda tu vůbec budu čtený a jestli bude lidi zajímat i něco jiného, než je poradenství a terapie. Takže radost z toho, že blog, který byl úplně o něčem jiném, než o terapii získal pozornost. Byla velká ta radost. Nejsem tak nad věcí, aby mě nezajímalo, zda mě lidé čtou, či nikoliv.

Lidé píší, já píši, cítím, že mám tuhle činnost jako jistou duševní hygienu, která je nutná. Slýchám smutné příběhy, vídám lidi na pokraji společnosti, kteří by se toužili vrátit a jsou plni strachu, jestli jim bude odpuštěno. Jejich základní otázka je: „Kdy mi začnou zase věřit?” Nebo: „budou mi ještě někdy vůbec věřit?” Zda budou nebo nebudou je otázka vašich skutků, jim roky trpělivě odpovídám. Někdy jim ovšem řeknu: „Nekňuč a makej.”

Od toho si potřebuji odpočinout. Takže si k překvapení mnohých čtu knihy, které nemají většinou s psychologií, psychoterapií co společného, zajímám se o IT, Linux, Solaris, vůbec o Unix a různé jiné podobně laděné disciplíny. Když chci dělat terapii, musím se umět od terapie odpoutat. Mnohdy se pacienti, klienti ptají, zda myslím na jejich problémy, když jsem doma. Říkám jim, ne na konkrétní, jedině kdy píši blog, nebo nějakou kapitolu knihy, kterou chci vydat. Jinak ne, zavřu dveře a jdu. Koukám po holkách a ...přemýšlím o svých potulkách..., jak kdysi zpíval Michal Tučný v písničce: „Starého psa novým kouskům nenaučíš.”

Lidé se mě ptají jestli je psaní terapie. Říkám jim, že terapie léčí, já se neléčím z příběhů pacientů, ony mě nezraňují, jen mě vyčerpávají. Nebo je v některých jejich příbězích mnoho zlého, mnoho špíny, která musí z nich ven a tak jako každý, kdo dělá se špínou se umaže, a když se umaže, musí se večer po práci umýt. Tělesně i duševně.

U Katky, což je moje druhá dcera z mých čtyř dcer, jsem strávil hezké odpoledne. Vnuk spal, tak jsme si mohli s ní i jejím mužem v klidu popovídat, pak se Vojtěch probudil a pochopitelně se veškerá pozornost věnovala jemu. Postaral se aby se mu věnovala. Prosadil se. Hlavně u mě. Moc často ho nevidím, tak, když už ho vidím, sleduji co dělá a jak to dělá. Moc ho necepuji, to nechávám mámě a jeho babičkám.

Ty mají za úkol ho naučit ty sociální dovednosti. Vždycky jsem zastával názor, že táta a děda by měli kluka naučit žít ve světě, naučit ho různým dovednostem a máma a babičky, ty zase mu ukázat, co je na světě hezkého a utřít mu slzy, když je třeba a poklábosit s ním jak ženy umějí. Tohle, když si mužský a ženský umí rozdělit, pak je to bezva, ty děti z toho náramně těží pro přítomnost, ale i pro život. Si tak myslím. No a přišel čas jít domu.

Cestou domů mi zavolal jeden známý, který byl kdysi klientem, teď je sám a čas od času mě přijde na hodinu navštívit, posedí, nic moc neprobíráme, jen tak jak se vede. Žádná terapie, jen prostě aby nebyl tak moc sám. Má spoustu problémů díky minulému pití a fetování. Je hodně poznamenaný a těžko navazuje vztahy. Víc jak hodinu nevydrží a zase jde. Rád ho občas vidím. Je inteligentní a má svůj smysl pro humor. Například, když se o předsedovi Soc. demokracie vyjádřil jako o „zubaté plešce” Tak a to byl můj celý nedělní den, spát sem šel brzy, brzy jsem vstával, do blázince jdu na jedenáctou, takže mám čas i napsat blog. Jo jo.