Povodeň končí, bloger roku skončil a život jde dál

Vyrazil jsem včera do blázince před šestou, dorazil do Bohnic před osmou. Nezvykle dlouhý čas cestování, ale jinak to nešlo. Na Anděl dvanáctka,narváno, na Andělu všichni přesedli na jinou linku, já a několik dalších jsme dvanáctkou pohodlně pokračovali na Palmovku. Tam zase narváno do Kobylis, sledoval jsem a prohlížel lidi, jejich náladu. Nálada byla dobrá. Nikdo nenadával, lidé si ještě z toho dělali legraci. Asi reakce na poslední události.

Byla to dost velká voda.Tedy v Praze. V Ústí a Děčíne je nejhorší teprve čeká. Pochopitelně několik „vševědoucích” jedinců se domnívalo, že vláda, primátor, ex-primátor a další zodpovědní mohli zařídit, aby byla voda menší. Myslím, že nemohli. Ani ministři ne. Pamatuji pár velkých vod, pochopitelně včetně té největší před jedenácti lety a až na pár menších chyb, jsme tu událost jako společnost zvládli. Jaká byla možnost přehrad si netroufnu odhadnout.

Pochopitelně pár masochistů, se potřebuje ujišťovat jak jsme jako národ hloupí a neschopní. Ale domnívám se, že opět jsme v téhle zátěži jako společnost obstáli. A ještě obstojíme. Vždy když někdo řekne. „Ach, co my jsme to za národ?” Zeptám se za koho mluví, kdo ho pověřil, který národ má vlastně na mysli? Ty, kteří ve dne v noci dřeli, ty, kteří přispěli na pomoc, finančně a jinak, nebo ty, co chtějí na lidském neštěstí profitovat?

Ti reptalové, toužící po dokonalosti, nebudou spokojeni nikdy, ti budou mít vždy pocit, že u sousedů jim to jde podstatně lépe, ale „dokonalými” si není třeba lámat hlavu. Ti jsou v podstatě úzkostní a díky té úzkosti nejistí a věčně v obavách, zda je ti druzí budou dostatečně milovat a především obdivovat. Nedokonalost druhých ji slouží jako ujištění, že oni sami jsou ti nej, což jim zas na druhou stanu dodává sebevědomí a pocit sebeúcty.

Jo, jsou věční nespokojenci, kteří kdyby všechno bylo ze zlata, tak to zlato podle jejich mínění má málo karátů. Ale ti naštěstí většinou jen plkají a nemají rozhodovací pravomoc. Když bloger roku, myslím byl jím dvakrát, pan Matějka ukončil činnost na iDnes, tak mnozí, kterým ležel v žaludku a dávali mu najevo svou nespokojenost, najednou vykřikují. „Kde je Matějka? Jak to že si odešel na svůj web, tam si píše své blogy? Co to je chování Matějko?” Řekl bych, že ty výkřiky jsou projevenou bezmocí jedinců, kteří stále na někom vyžadují dokonalost a nechápou, že nikdo z dospělých, i když chybujících lidí, se jim nebude za své rozhodnutí omlouvat, nebo sdělovat své důvody, proč skončil v tomhle zaměstnání, na tomhle portálu, nebo nemá potřebu, se snažit být dokonalý podle jejich představ.

Mnohokrát jsem někde skončil, odešel, aniž bych potřeboval říct něco jiného, než pozdrav na rozloučenou. Někdy a někomu ani to ne. Pokud se mě později, někteří ti beze slova rozloučení, opuštění jedinci ptali. Z jakého důvodu jsem jim neřekl, že končím, tak jsem jim klidně sdělil, že mi za rozloučení nestáli, že se jim nemusí líbit způsob jakým jsem odešel, nakonec nechci na nich aby se jim něco líbilo. Nebo, to většinou, jsem neřekl nic, pokrčil rameny a nechal je dumat nad důvody svého rozhodnutí. Nejsem malé dítě, které je odkázáno na milost a nemilost těm velkým. Přestože se mnohdy, mnozí se ke mě tak pokoušeli chovat. Nechal jsem je o samotě i s jejich chováním.

Určitá část lidí zjistí, jako asi zjistil, pan Matějka, že je přestalo dění a názory jiných tady zajímat, že nemají potřebu čelit útokům, které se netýkají věci a odejdou. Jdou tam, kde jim je lépe. Nakonec, že se chceme mít jako lidé lépe, je přirozené. Na tom místě odkud odešli, zůstanou ti, kteří jsou uražení, jejich odchodem beze slova vysvětlení. Mnohokrát jsem slyšel v terapii vyslovit, muže či ženu: „Kdyby aspoň, něco řekl...” Což bylo vždy známkou nespokojenosti, případně vyjádřením zhrzenosti. Někdy sem měl pocit, že slyším: „Co si to ten hoch/děvče vlastně dovoluje?” Jo, občas se musíme smířit s tím, stejně jako druzí, že ti druzí nás opustí, neptají se nás a nezajímají se, jestli nám vadí tohle chování nebo nikoliv.