Poctivost je výhodná

Shlédl jsem část otázek Moravce, k tomu jsem smažil řízky a vařil brambory a čočku, vyslechl projev presidenta republiky, přečetl si blog senátora Okamury, mimo těch řízků a čočky jsem zůstal naprosto nevyhraněný k ke všem těm projevům. Senátor Okamura mě kdysi zajímal, co se přihlásil k pařížským komunardům a jejich následovníkům, mě tak nějak zajímat přestal. Ve své minulosti jsem poznal komunistů dost a dost a nějak jsem žádnému z nich nepřišel na chuť.

Domu si je nezvu, přátele mezi nimi nemám. Jejich ideologii považuji za primitivní a jejich myslitele, podle to co o nich vím, většinou za vyčůrané jedince, kteří pod záštitou obecného blaha a štěstí, myslí především na svou moc a své štěstí. Například soudruh Marx, byl takovým zářným případem komunistického vyčůránka. President Klaus, kdysi patřil mezi ty, co jsem nemusel a v posledních letech jsem svůj postoj k němu přehodnotil. K lepšímu.

Opravdu mi jsou milejší ti lidé co v rámci lassez faire, propagují prospěch jednotlivce a nijak se za to nestydí. Je mi jaksi milejší společnost, kde se lidé řídí zcela svými zájmy, umí se o ně postarat a v rámci solidarity přispějí na ty skutečně nemohoucí, které nenechají umřít hlady. Jinak, se každý o své štěstí stará sám, protože každý si pod pojmem štěstí představuje zcela svobodně něco jiného. Nepotřebuji bolševiky, socany a lidi typu senátora Okamury na to aby mi říkali, co je pro mne dobré, a co ne. Vím to minimálně víc jak padesát let bez nich. Už v raném dětství jsem věděl, co chci a co nechci.

Pokud se totiž lidé „sobecky” řídí svými zájmy, velmi brzy zjistí, že spolupráce se vyplácí na základě výhodnosti. Nějak tam není moc místa pro zloděje. Ti se poměrně rychle v takové společnosti demaskují, protože nemají možnost krást nic jiného než soukromý majetek, tak jim to jde podstatně hůře, než ve společném, sociálním a všechno všem patřící. Lidé si svůj soukromý majetek lépe chrání, dokonce vědí, že podporovat souseda proti zlodějům se jednoduše vyplácí, neb soused podpoří mě.

Námitkám, typu, že takových je málo, jsou námitky těch, co si neumí představit výhodnost spolupráce svobodných jedinců a nezažil ji. Nesvede ji a je zkažený socialismem, kde pod rouškou všelidového vlastnictví se naučil nerespektovat soukromé vlastnictví, daně má něco jako samozřejmost, má právo na vše, i na to co si nevydělal a má za to, že druzí lidé jsou odpovědní za jeho štěstí. Nechápe, že stát jsou především svobodní jednotlivci, kteří odmítají všechny požadavky takových jedinců, podporovaných spasiteli a budovateli zářných zítřků na základě obecných daní, co jsou jen oficiální loupež za bílého dne. Kdy lidé, kteří se na tvorbě hodnot nijak nepodílejí, si osobují právo dělit, co jim nepatří. Dělit především tak, aby z té hromady zbylo na ně co nejvíc.

Nějak nemohu uvěřit, že by na světě byli nějací lidé, kteří by nepodlehli pokušení, při takové hromadě peněz, o které mohou rozhodovat, že by si nemysleli, že oni jsou ti nejlepší, co mohou rozhodnout, co a jak. Takovému pokušení normální, běžný člověk nemůže odolat. Jsou možná výjimky, ale ty jak známo potvrzují pravidlo. Asi tak k politické situaci. Tedy skutečně nečekám na nástup jakýchsi osvícených hlav, co přijdou, spasí tento stát, svět a možná i vesmír.

Jestli si něco přeji do Nového roku, a nejen sobě,ale i jiným lidem, tak co nejmenší daně, co nejméně otravných nařízení, ze strany státu, co nejmenší státní péče o mé blaho a co nejméně těch spasitelů světa. Při troše štěstí a zdraví si všechno ostatní, co potřebuji dokáži opatřit sám. Nakonec, už to tak dělám od svých patnácti let. A vůbec nepochybuji, že takových je v téhle zemi většina. Jen si nenechat namluvit, že k tomu abychom se měli dobře, potřebujeme státní a městské úředníky v takovém počtu a politiky s takovými privilegii, placenými z našich peněz. Politiky, které platíme, a jsou našimi služebníky, nikoliv vládci a páni.

PS: Volala mi má manažerka a vydavatelka mých knih, že omylem, ze společného účtu, platila svou doménu. Tedy, že mi peníze vrací. Přiznám se, že jsem si myslel, že ta platba je v pořádku a zřejmě bych na ni nepřišel, kdyby to nepřiznala. V rámci výhodné spolupráce, jak pro ni, tak pro mě, bylo ji jasné, že se jí vyplatí mě neokrást. Navíc, nijak jsem nikdy za ty roky nezjistil, že by mě okrádala. Spolupráce svobodných jedinců. Jiná taková, se mě pokusila okrást, jenže jsem ji na to náhodou přišel a bylo po jejím zisku. Víc prodělala, než vydělala.