Pochopil jsem poselství

Cesta z blázince domů byla docela zajímavá. Pohodlně jsem se posadil v Metru, tupě zíral do dáli, v pátek odpoledne vždy zírám tupě.

Částečně je to dáno mým založením, částečně únavou. V pátek odpoledne, pokud nemám dovolenou, jsem unavený vždy. Takže tupě zírám. Ale přisedla ke ,mě mladá dáma, oslovila mne, já bloud jsem se zaradoval, že chce staříka balit a ona byla jen zvědavá, proč chodím bos.

Řekl jsem ji pravdu. Nikoliv, že bych neměl na boty, ale bosá chůze mne zbavuje částečně bolestí kolen. Evidentně byla zklamaná a moc mi nevěřila. Zřejmě se domnívala, že patřím do nějaké tajné sekty, co dává najevo svou příslušnost a náboženskou horlivost bosýma nohama. Ne nene, nic takového. Jen ty kolena. No a pak, protože se cítím bos pohodlně. Víc pohodlně, že obutý.

Dostal jsem zajímavou nabídku k práci. Přišli za mnou lidé, kteří si založili agenturu, pod názvem „Firemní ombudsman.” Popovídali jsme si, řekl jsem co si tak představuji, oni mi řekli, co si představují a dohodli jsme se. Člověk může zkusit ledacos. Nakonec už jsem pro firmy dělal různé věci. Hlavně kolem asertivity a zvládání zátěžových situací.

Ale asi až mi zubař zuby dá do pořádku. Tři zuby vytrhnout, tři implantáty zatlouct do dásní a kosti, abych mohl krásně kousat a krásně mluvit. Ty co mám s těmi se také dá krásně kousat a krásně mluvit, ale už nejsou nejnovější. Tak je dám trochu vylepšit.

Bude to stát dost peněz. Zuby jsou dnes drahé. Všechno, co člověk nutně potřebuje, je drahé. Tak to je a asi se s tím nedá nic dělat. Lidé si v takových případech stěžují, ale tohle nikdy žádný socialismus, nebo spravedlnost nevyřeší.

Že by nutné věci neměly být drahé? Líbilo by se mi aby nebyly. Jenže, když přijdu dnes k zubaři, mám vše pod jednou střechou. Zubaře, rentgen, prostě všechny ty vymoženosti, co jsem si kdysi dávno ani neuměl představit. Na různé rentgeny jsem čekal, po poliklinice bloudil, čas utrácel. Ale ty přístroje něco stojí, zubař je musí koupit. Nikde je nenafasuje. Bohužel.

Takže platím. A když si vzpomenu na ty staré časy u zubaře za totáče, platí se mi snáz. Chápu, že si lidé, co se živí jinak, pracují na své triko si chtějí vydělat. Stejně jako já. Automechanik, například. Ten si musí koupit nástroje, platí nájem. Není-li ve svém, tam zase platí za údržbu domu, dílny. Také není zadarmo.

Prodáváme si ty služby. Pokud je potřebujeme, musíme platit. Jen ti, co nic nepotřebují, jako bezdomovci, ti neplatí nic. My, co jsme životem zchátralí a opotřebovaní, oproti těm mladým, co ještě nejsou. Holt za menší utrpení ve stáří musíme prostě platit. Nic nám nepomůžou minulé zásluhy. Ty jsou tak dobré pro intoše a politiky, aby o nich vedli vznešené kecy pro naivky, co mají pocit, že mohou všechny šťastnými udělat.

Že je nespravedlivé být starý? Jo to určitě je. Většina lidí se té nespravedlnosti dožije. A nic s tím neudělá. Plakat mohou. Za ztraceným mládím a svěžestí. Ve stáří si musí zvyknout. Jasně i mě ono zvykání dá práci. Ale zvykám si. A ve snech jsem vždy mladý. Tak alespoň něco.

Jinak jsem rád, že už vím jaký bude postup prací na mém chrupu. Znalosti mě uklidňují. Ono je sice pak nakonec stejně všechno trochu jinak, ale představa známé budoucnosti je příjemná. Asi jako když mi v kdysi v tarotu na Nový rok vyšlo, že budu mít úspěšný rok. Jeden se hned zaraduje. Byl jsem tehdy na návštěvě u Radima a Jitky, měli tam tarotové karty, tak jsem zkoušel. Vyšla mi samá pozitiva. Od té doby jsem už nic takového nepodnikl. Nač se stresovat?

Už o budoucnosti moc nepřemýšlím. V mém věku je třeba užít toho, co je dnes. Nečekat na to co bude zítra. „Carpe diem.” Říkali staří latiníci. Věděli svoje. Stejně jako vím svoje já. Jistě, klidně může čekat každý na štěstí. Ale kdo jen čeká, ten se jen málokdy dočká. Něco dostane, pravda. Ale jak jsem pochopil, musím to kombinovat. Dnes něco udělat a počkat, co z toho bude.

Zjistil jsem, že mne na stará kolena začali bavit komiksové filmy. Nenutí mě k přemýšlení o nějakém přesahu a poselství, jsou lehce předvidatelné a nakonec většinou superhrdina skoro vždy odjíždí do západu slunce. Tedy až na „Sin City - Ženská pro kterou bych vraždil.” a „Wanted.” Tam je konec lehce dojemný.

Hlavní padouch je odprásknutý a odjezd do západu slunce se nekoná. Ale možná, že jsem jen v téhle oblasti málo vzdělaný. Pokusím si doplnit své vzdělání v oblasti komiksových filmů. Uvidím, jestli budou končit závěrečným odprásknutím hlavního padoucha, či ještě bude konec rozšířen o odjez do západu slunce. Jasně vždycky se odjíždí do západu slunce, končí den a pistolník a superhrdina má po práci.

Konečně jsem pochopil to poselství. Odpráskli jsme padouchy a už bude jen klid. Jen nám to v poslední době nějak nevychází s těmi teroristy. Nějak se množí. Čím to asi bude? A co nám v rámci naší ochrany, naši vůdci ještě nakecají a zakážou? Ale to je nějak mimo obsah tohoto blogu. Než přemýšlet o takové budoucnosti, lepší se dívat na ty filmy. Tam to aspoň většinou dobře dopadne. Ve skutečnosti se ze zabíjení nevinných stává program. Jo jo.