Plavali, plavali, děvčata plakaly, že už nepoplavou

Dorazil jsem domu, maje lehkou virózu a utahaný jako kůň. Byl ten týden skoro klidný, až na to, že umřela Jana Novotná, členka našeho souboru a tak mi to zkalilo ten klid. Janu jsem měl rád.

Snědl jsem biftek, zalehl do postele s „Život na
Mississippi” a tak díky vzpomínkám Marka Twaina, jsem se aspoň trochu
vrátil do doby před dvaceti šesti lety, kdy jsem naposled na Terminálu v Děčíně s
lodním pytlem přešel lanštek a podobě jako Mark Twain jsem vzpomínal na svá učednická léta, napřed coby lodník, pak loďmistr na zadokoláku, a nebo motoráku. Tedy Zadokolesový motorový remorker. Případně motorová nákladní. Na první cestu na takzvaném kanáláku, jinak na voru, pod číslem 633, kde byl kormidelník Pepa Fryštyk a udělal jsem
první cestu. Do Magdeburku s uhlím, potom sůl z Frohse. Učil jsem se lodnické řemeslo, jako každé učení ze začátku těžké, pak se časem stalo samozřejmostí.

Byl jsem mladý, byl jsem jako vítr, měl jsem pocit, že tomu tak bude
pořád. Naučil jsem se odkrývat, zakrývat člun při nakládce, vykládce, hrozná
dřina, všechno ručně, tahat drát, fírovat (ocelové vlečné lano, pokud jsme
jeli jako druhá délka. Aby se nepřetrhlo. A tahat kotvy z vody, občas i
ručně, když nešel motorek, což bylo poměrně často na člunu. Házet kotvy,
splétat a natírat deck, neboli kryt, ochozy, nástavby. Bylo toho hodně, co lodník musel
umět, musel mít sílu, být pozorný, aby si nepřivodil úraz.

K tomu se učit znát řeku, plavební dráhu, přívozy, mosty, plavatky, páky.
Točit kormidlem, protože jsme se střídali u kormidla po dvou hodinách,
naučit se vařit, nakupovat, aspoň trochu německy, nabírat vodu ajmrem, tedy
kýblem, abych mohl spláchnout palubu, nebo záchod, případně osajfovat loď,
tedy ji umýt. Když se nakládal kaolín a nešla pumpa, pak každý člen posádky
nabral, spláchnul asi tři tisíce kýblů. Odrhnul šruprem kryt a palubu, to
vše tak během tří hodin. Jinak nás nepustili se špinavou lodí přes hranice.

Když fungovaly jak motorky na vindách, tedy kotevním vrátku a motorová
pumpa, měl jsem pocit, že život na člunu je havaj. Kotvy tahal motor, hadicí jsme myli. Skoro havaj. Prohlídky a
šacunky na hranicích samozřejmostí, dále větší v Kumloznu, na tehdejší
východo-západoněmecké hranici. Případně na cestě do Brunšviku, neboli
Braunschweig. Po Mitteland kanálu. Občas do Polska, Štětína, nebo Lubecku.
Je už to dávno a dávno, vlečná plavba je mrtvá, ČSPL sice existuje, ale
celkem bezvýznamná firma. Plavci jezdí po Evropě, pokud ještě jezdí a jsou
naživu a pracují, nebo sedí doma a koukají na Labe. Na Labi se nic neděje.

Poznával jsem různé Gerty, Karin, Kristin, jednu Glorii, atd atd. Byly
mladé, ochotné, pořád ještě v Německu, hlavně v tom východním, tehdy holky byly
povolné s kladným přístupem k sexu. Nejen k socialistické vlasti. Psali se různé posudky, kamarádi, co byli velitelé plavidel je museli psát, občas někdo práskal, nebyli jsme
všichni komunisté, jezdily s námi i manželky s dětmi. Plavba byla trohu
jiná, než třeba zahraniční obchod.

Pochopitelně, občas nějaký uvědomělý soudruh, neprokázal svou uvědomělost
a oddanost ke straně a vládě a vzal čápa. Jak říkal můj kamarád Zdeněk
Čížek. To pak byl rachot, ale časem se vše uklidnilo, dokonce jezdili i
chlapci, kterým zdrhl bratr. U těch se mezi námi předpokládalo, že zpívají
na těch správných místech a dávali jsme si pozor. Osmdesátá léta v tomhle
malinko byla už volnější.

Bylo zajímavé po roce 1989 si o sobě přečíst posudky a občas jsem se
divil, co na mě napsali ti, kteří byli mými „kamarády.” Pak už
přestali být kamarády. Na druhou stranu, rád vzpomínám. Patnáct let je
patnáct let, kus života. Můj táta byl plavec, vyhodili ho za chlast, já byl
plavec, odešel jsem sám i když tehdy se ještě v tom roce 1991 zdálo, že by
to mohlo jít.

Ale už jsem nechtěl stát na komandu, koukat do tmy, mlhy, čekat v
přístavu na nakládku, vykládku, sednout si k obědu a najednou,
„schiffer frohlen!” Což znamenalo, posuň se pod jeřáb, nebo
udělej místo jiné lodi. Pořád někam chvátat. Už mě nebavilo dělat
kormidelníka na člunu, dřít se ve čtyřiceti jako ve dvaceti pěti.

Prostě jsem přešel lávku, pár dní koukal smutně, když jsem šel v Děčíně
přes most, co kde jede, co houká, kam se točí, koho bere na forajt, neboli
přípřež. Smutek přešel, zůstaly vzpomínky na stání při malé vodě někde v
přístavu ve Východním Německu, nebo i zimu v Hamburku. i Tam i tam jsem stál
nejednou. Sice z toho byly peníze, ale děti rostly, vídal jsem je málo,
nikdy jsem nebyl za patnáct let na Vánoce doma.

Byla to taková romantika, jakou jsem asi měl projít, měl jsem toulavé
boty, život jsem vlastně protoulal, hlavně první polovinu života. Stejně
jako Mark Twain jsem zjistil, že hledám jiný smysl, že je hezké se podívat
pěšky podle Labe, z Prahy do Magdeburku, jako v roce 2014 po cyklistické
stezce, ale Německo, co jsem znal je pryč, to nové už je jiné. Tak to bývá.
Udělal jsem si výlet, kouknul, zavzpomínal a víc už vidět nemusím.

Mnozí kolegové tam strávili celý svůj pracovní život. Nic jiného neuměli,
ani umět nechtěli, když nebyli na cestě, seděli v Děčína na Poště v ouplavu,
nebo grilu v Atlantiku, případně u Mostu, nebo v baru v Grandu. Seděli,
jezdili, lámali šreky, trhali kotvy, sedali na kopec, dělali díry do dna, nebo se
chlubili jak se z toho dostali.

Rozváděli se, ženy jim byly nevěrné, našly jinou, ta jim občas také byla
nevěrná, někteří zařídili dva tři byty pro někoho jiného aby pak šli s tím
loďákem, se kterým přišly z cesty domů a občas tam nic nenašli. Ani žárovky v
lampě v předsíni, plus vyšroubované vypínače a zásuvky. I to byl plavecký
život. Jak říkal strojník Petr Ježek, se kterým jsem jezdil na MN 7310.
„Dvakrát, třikrát se šífr rozvede, zařídí dvě tři domácnosti a život
má za sebou. Jo jo.

Plavali plavci malou vodičku,
plavali plavci malou vodou.
Plavali, plavali, děvčata plakaly,
že už nepoplavou...