Píši si píši

Byl jsem se tenkrát fotit. Jana opatřila fotografa, který mě fotil pro nějaké její manažerské úmysly. Jsem samozřejmě extrovertní narcis, takže jsem se bavil. Fotograf byl chytrý chlap, co procestoval kus světa. Jezdí na koloběžce a má navíc smysl pro humor. Celá legrace trvala asi hodinu. Tenkrát jsem nějak zanedbával blogy, protože dokončoval přípravy k vydání naučné knihy o závislosti. Také mě napadlo, že bych mohl trochu rozpracovat ten příběh, co jsem kdysi uveřejnil na blogu pod názvem „řekla jen..” Dám tomu jiný název, (zatím jej tutlám) a pokusím se na tom příběhu muže a ženy ukázat harmonický partnerský vztah. Pár jich takových znám a není to hra pro veřejnost. Takže uvidím.

Jo, taky jsem úplně zapomněl, když už píši o tom fotografovi, že tu báječnou koloběžku mi půjčil na svezení. Musím říct, že mě naťuknul k tomu, že jsem začal uvažovat o tom, že bych si něco takového pořídil. Z kopce to byl fofr. Musel to být pro lidi pohled. Pán v letech, dlouhé bílé vlasy a na koloběžce. Vyfotil mě na ni. Jestli mi dá i ty fotky na koloběžce nebudu váhat je dát do infa. Nestačím lidem, co mě znají vysvětlovat, že příběh o Haně a Jindřichovi není příběh o mě. Samozřejmě, že jsem v něm použil zkušenosti ze svého života. Nebudu přeci opisovat někde, když mám dost vlastního. Ale ten příběh je zcela vymyšlený. Rozhodl jsem se že napíši pokračování. Milada mi radí, že by tam měl být nějaký zásadní spor mezi nimi aby příběh dostal na dramatičnosti. Já myslím, že nemusí.

Píši a velmi se bavím. Bavím se příběhem slečny, která se propadá do lásky k někomu, kdo je vlastně z hlediska veřejnosti, a některých odborníků, neperspektivní. Mnozí lidé v takových případech se domnívají, že za úmysly těchto dívek, jsou jen peníze těch starších mužů. Většinou je to trochu jinak i když vůbec nechci tvrdit, že takové slečny nejsou, co se nechají zaopatřit těmito muži. Jenže, já sám jsem zažil několik vztahů, už jako muž, přes čtyřicet a posléze, přes padesát let, kde jsem měl vztah s ženami, jež byly výrazně mladší než já. Troufnu si tvrdit, že peníze byly u těch dívek  druhořadé. Bylo to i v dobách, kdy jsem peněz moc neměl. Začínal jsem jako terapeut a všechny začátky jsou fakt těžké. I co se peněz týče.

Fakt je, že se zamilovávají obě strany. Pokud se zamiluje starší muž do mladé dívky zdá se to víc pochopitelné. Když to samé udělá mladá dívka je to méně pochopitelné. Jenže budeme li upřimní, láska těchto žen k oněm starším nestojí jen na sexu a penězích, ale také na schopnosti těch mužů imponovat, zvládat životní potíže, umět naslouchat. Mladým mužům chci dát naději aby se tolik nebáli ztráty potence a zestárnutí. Budou-li se o sebe dobře starat, zjistí, že jejich sexuální život v padesáti a po padesátce se nebude tolik lišit od jejich nynějšího sexuálního života.

Už jsem naznačil, že znám harmonické páry, spíše bych je nazval zralými páry. Lidé ve vztahu mají, jako ve všem, několik možností, jak ze vztahem naložit. Mohou měnit jeden druhého, tedy pokusit se měnit, nebo měnit sebe a neměnit toho druhého a přidat k tomu určitou kultivaci projevu a tím vlastně odvrátit zbytečné spory a soustředit se na zvládání konfliktů. Což není samozřejmě totéž a nejedná se o hloupé slovíčkaření. Umí li žít v konfliktech, zvládat je a vyvodit z nich směr a další cestu životem, umějí abecedu života.

Konflikt je, když já chci jít do kina a žena na koupaliště. Pokud se to zvrhne na výtky typu, „Nikdy nikam nejdeme protože se díváš na fotbal, ” pak to směřuje ke sporu. Vzpomínám si jak jedna chytrá manželka, pochopila, že druhá láska pro jejího muže je Slávie. Chápala tuhle lásku těžko. (Stejně jako já, protože každý normální fotbalový fanda miluje Spartu.) A ví tu lásku že mu nerozmluví. (Taky to Slávistům nerozmlouvám.) Tak se svého muže zeptala. „Je v sobotu fotbal?” On odpověděl že ne. A šli do kina. V sobotu. Pak na tanec. Ten on zrovna nemusí. Chytrá žena/muž se jednoduše smíří a pak s některými skutečnostmi a pak se stávají zralými lidmi. Zeptal jsem se Milana jestli to dělá často tohle dotazování jeho žena. Připustil, že dělá. On jde na fotbal, když je fotbal. Když není, jde do kina. Nebo jinam. Něco za něco „To už neukecám.” Pravil.

Jasně, že to neukecá, ale nemá si na co stěžovat. Jeho žena pochopila, že když chce být o krok napřed před Slávií, musí mu umožnit ji občas vidět, dát mu prostor aby nemusel buď lhát, nebo dělat naschvály, či nedej Bože, aby zjistil, že jiná by mu Slávku povolila. Prostě oba jsou zralí a vědí, že ten druhý má pro ně takovou cenu, že je lepší se nesnažit zvítězit. Navíc kdo se nesnaží ve vztahu zvítězit, neutrpí možnou prohru a vyvaruje se pocitu křivdy. Pocit křivdy zcela spolehlivě naruší jakýkoliv vztah. Pocit křivdy lze velmi těžko jinak vymazat než následným vítězstvím, jež vede zadostiučinění. A jak by řekli budhisté: „Kolo Zákona se roztáčí.”

U lidí o nichž mluvím, se neroztáčí, protože neexistuje. Ti lidé dokáží projít životem mnoha konflikty a žádným sporem. Nedorozumění si umí vyjasnit, umí odpustit chybu druhému člověku, protože vědí že stejně jako on, že každý člověk musí žít především se svými chybami, které udělal. Trpí jimi nejvíc on sám a jen on sám za ně nese odpovědnost. Pokud je opakuje, pak za ně opakovaně platí. Vzhledem k tomu, že nedochází k soubojům, jež mají zdeptat protivníka, nedochází k ponižování partnera. Mnoho párů končí právě na ponižování a pohrdání. Usvědčováním z omylů a konfrontací. Lidé mají za to, že taková hádka, plná urážek a pohrdání, vyčistí vzduch. Obávám se, že jsem nezažil partnerský vztah, kde se hádkou něco vyřešilo. Pouze zhoršilo. Sám osobně mám zkušenost, že pokud chci nějaký vztah definitivně pohřbít, stačí poukázat na „nedostatky„ toho druhého.

Život ve vztahu je sám o sobě dost obtížný, i když se lidé nehádají a nerozcházejí a neprožívají drama. Obtížný a přesto hezky užitý. Žil jsem kdysi s Markétou šest let a nepohádali jsme se. Nebyl důvod. Občas došlo k nedorozumění, které jsme si měli možnost vysvětlit. Markéta měla zvyk, myslím poměrně dobrý zvyk, že se uměla stáhnout, pokud něco neklapalo a počkat na zklidnění. Pak přišla. To že jednoho dne odešla nadobro, bylo z důvodu, že pochopila, že mě vztah, tak jak je vyhovuje a nehodlám jej měnit v něco jiného, náročnějšího. Třeba v manželství a rodinu. Ale jak říkám, nepohádali jsme se nikdy. Konflikty jsme měli, kdy jsme třeba diskutovali co jo a co ne. Kam jít, co dělat a co ne. Jenže právě bez urážek, výtek a usvědčování z hlouposti a arogance.

Takže si píši ten milostný příběh a bavím se těmi dvěma jak jdou spolu životem a jak se hledají a objevují. Ve všech směrech. Milují se a zároveň jsou si vědomi toho, že lze o tu krásu lásky přijít. Zatím jej neuveřejním, nechám si je, a budu si s nimi prožívat jejich život. Možná z toho bude červená knihovna, a možná to bude příběh dvou lidí, kteří si váží jeden druhého, mají se rádi a vědí, že život a lásku lze ztratit v jediném okamžiku a vlastně se nemusí ani nic zvláštního stát. Stačí jen na chvíli nedat pozor a zahrát si na spravedlivého. Potom mnozí ti souzení a odsouzení, nechtějí a nemají důvod hledat cestu zpátky k těm spravedlivým. Ti spravedliví ji nikdy cestu  k odsouzeným nehledají. Užívají svoji pravdu a spravedlnost. Pokud jim stačí, proč ne?