Past samoty

Dá se říci, že jsem se po čtyřech dnech dal více méně dohromady. Virus si dal zpátečku. Mít virus laděný na průjem, není nic moc. Kdysi dávno jsme dělali anketu na téma: Co mne může nejvíc zaskočit na psychiatrii?

Zvítězila odpověď. „Průjem.” Ono tomu je tak i v životě, průjem je zlý protivník ve dne i v noci. Nemám rád nemoci, Celoživotně se snažím, mimo několika let, kdy jsem se k sobě nechoval moc hezky, o to být zdravý. Pochopitelně, rád bych umřel, jak mi kdysi prorokovali kamarádi a známí zdravý, protože to si do posledních chvil člověk něco užije.

A já si hodlám užít. Dorazil jsem domu, snědl kousek žitného chleba s česnekovou pomazánkou, jsem doma sám, tak s tím nikomu nepřekážím a česneku a lásky není nikdy dost, jak jsem už v raném mládí pochopil. Původně to pořekadlo znělo jinak: „Rumu a sexu, není nikdy dost.” Tradovalo se mezi plavci na Labi. Také se říkalo, že sex s manželkou je taky hezký, hlavně když je ta manželka cizí a mladá. Ale to už jsem vnímal jako výkřiky ze zoufalství.

Pravda, mnohé cizí manželky rady tohle pravidlo naplňovaly. Hlavně manželky těch plavců, kteří byli někde v dáli za prací. Tak se to nějak vyrovnávalo. Tedy dnes pomazánka, česnek, spánek po práci. Neb jak už bylo řečeno, týden byl náročný. Zaspal jsem i fotbal. Ale po třech fotbalech jak Ligy Mistrů, tak Evropské ligy, kde všude zvítězily a tím i postoupily mé oblíbené týmy a za branami zůstaly neoblíbená mužstva jako je Barcelona a Bayern, jsem si domácí ligu odpustil. Spánek posiluje.

Nejen posiluje ale duši uklidňuje, takže jsem se hezky skoro do půlnoci prospal. Ještě se vrátím k těm manželkám. On je člověk chápal. Muž na lodi, žena doma sama, to je postel občas dost velká. Pochopitelně mnohé to nevydržely, daly svým mužům vale, aby si našly dost často opět plavce a historie se opakovala. Lidé si dost často, tedy více než často nacházejí obdobné partnery. A diví se stejnému výsledku. Jako v těch předchozích manželstvích.

To dá holý rozum, že stejný typ, stejné výsledky. Manželka se rozvede s opilcem, aby si opět našla hráče, nebo toxika a opilce. Tohle je záležitost skutečně žen, protože jak známo, muže si vybírají ženy, muži do toho mají pramálo, co mluvit, maximálně mohou nesouhlasit, a počkat až si je vybere další žena. Pochopitelně s tím, že ona mu umožní si myslet, jak ji dobýval a jak si ji musel zasloužit. Už i v pohádkách tomu tak bylo. Princové táhli za nevěstou a ta říkala: „Toho ne, toho taky ne, no tenhle ten by docela ušel. Ukaž krk chlapečku. Tak ty taky ne, si špindíra. Á copak to tu máme, no jasně tebe hošíčku, ty si můj, ale napřed draka musíš zabít. Cože, ty se bojíš, no tak nic...”

A takhle to šlo, jde a půjde dál, co bude svět světem stát. Ženy si vybírají a muži, které si vybraly jsou odpovědní za ženské štěstí. Platí to i u feministek, jen lesby jsou z toho vyjmuty, ale ty mají zase jiné starosti se svýma ženskýma. Prostě mnohé ženy žijí v přesvědčení, že muži jsou odpovědní za jejich štěstí, sexuální ukojení, dostatek peněz a jiné podobné maličkosti. Jsou i takové, co chápou, že každá za své štěstí, sexuální ukojení, radost ze života je odpovědná jen a jen ona sama. Těch je ale výrazná menšina.

A že pokud neunáší občasnou rozmrzelost svého muže, otce, bratra, pak je to jejich problém, nikoliv problém jejich blízkých mužů. Mnozí muži, včetně mě chápou, že je těžké pro ženy unést, že ne vždy má muž náladu na jejich poučování, okřikování, vychovávání a cítí se ony ženy odmítnuty, ale zastávám názor, že je vodcad až pocaď, a dost věcí si nenechám jednoduše líbit. Od žádné ženy. Matky, dcery, milenky, či kolegyně. A mohou se na mě klidně zlobit, nemluvit se mnou, čekat až je přijdu odprosit. To všechno mohou.

Zřejmě ze mne nebude nikdy bojovník za mužská práva, protože každý boj tohoto druhu považuji za kravinu, neb lidé jsou prostě různí a jsou muži, co jim vyhovuje, že je žena má pod pantoflem a jsou ženy, kterým imponuje, když se nemusí o nic starat, stačí jejich mužům, že jsou hezké a milé a myšlení rády přenechají těm mužům. Plýtvat energii na nikdy nekončící války debaty, kdo koho utiskuje a komu kdo patří, mi přijde zpozdilé.

Ano, uznávám, že ženy mají mít všechna práva jako muži, stejné možnosti, včetně těch hlubinných dolů, pokud po tom neskonale touží. Nakonec si mě stejně vybere taková, co sice neposlouchá, aby si nezadala, ale udělá, co řeknu. Mám chuť na španělské ptáčky, ona řekne s rejží, já s knedlíky. Tak mám knedlíky, ona může mít rejži. No nejsem tolerantní? Pokud neunese, že s ní nesdílím rejži, odejde.

Odejde, když ji přestane bavit trávit se mnou jen omezený čas a mít spolu omezené zájmy. A jinak se musí často bavit sama. Mám rád ženy chytré, samostatné, které se umí zabavit bez mé pomoci. Za mlada, v dobách, kdy jsem často chodíval do společnosti, jsem hrozně popuzoval všechny ty bojovnice za ženská práva, když mi říkaly, že s takovým hrozným chlapem by nebyly ani hodinu.

Podíval jsem se na ni a zeptal se: „On vám někdo naznačil, že bych měl zájem? Pokud ano, tak mluví jen za sebe. Já si nevzpomínám, že bych něco takového slůvkem dal najevol.” A bylo zle. Ani jsem sexuálně neharašil, takový jsem byl parchant. Tedy neharašil jsem, pokud jsem zjistil, že ona dáma je tou pravou, nefalšovanou bojovnicí za ženská práva. S těmi nepolemizuji, ty obcházím obloukem, pokud se jim nemohu vyhnout, nechám je v tu chvíli sobě samým a počkám až se chytí do vlastní pasti. Každá se nakonec do té pasti chytí.

Chytí se do pasti samoty. A tváří se veřejně, jak je jim skvěle. Ale jen veřejně. Doma pod peřinou, nebo u terapeuta už je to jiná. A ty co chtějí být s mužským, časem zjistí, že boj a křik nikam nevede. Jen k rozchodu. Neb i muži mají svou míru trpělivosti. Jo jo.

Částečná zatmění srdce

Tuhle skutečně miluji. ...že u každého dostaví se částečné zatmění srdce, jenže u mne dostaví se, úplné zatmění srdce, hej...

•