Panta Rhei

Nainstaloval jsem si kompletní Solaris 11.2. Sice už jsem ho nainstaloval dříve, ale nezkompletoval jsem ho. Dnes jsem přišel na to jak nainstalovat OpenOffice. Stačilo tomu jen přiinstalovat JRE a JAVU. Pak už nebyl problém dostat do systému OpenOffice 3.3. Sice starší edice, ale pro mne zcela dostačující. Takže mám radost. Hraji si, pomalu se učím. Hraji si rád.

Prý k dobrému životu dospělého člověka patří umění si hrát. Tvrdí jak klasik transakční analýzy Eric Berne, který lidskou osobnost dává do třech rolí. Tak i jiní, ale ten Berne je dost dobrý.
Rodič
Dospělý
Dítě.
Rodič, je v člověku, co nás naučili ve škole a rodiče, abychom nemuseli o každé operaci extra dumat. Myjeme si ruce před jídlem, zdravíme, když vstoupíme do místnosti, kde jsou jiní lidé, jíme vidličkou a nože a takové ty jiné praktické dovednosti.

Pak jsme dospělí, to znamená, že když se nás manželka ptá, kde je knížka, co u mne včera viděla, tak ji neřekneme: „Hledej šmudlo, ať se potrénuješ,” ale třeba v knihovně, nebo už jsem ji vrátil.

Dítě je dobré, pro kreativitu. Jako onehdy, když jsem se bavil se svou láskou, a vymýšlel jsem si osvětlení a různé praktikábly, co by šly použít do Týpka a Jolany, tak jsem si tak fantazíroval jako to dítě. Gentlemani hrající v Člověku z půdy kdysi zpívali písničku Dítě školou povinné Což později zpíval Jiří Suchý, ale moc nesouhlasím, že si dospělý člověk neumí zamanout aby se kuchyň stala lesem a stolice medvědem, protože občas tohle umím. Ale fakt jen občas. Víc musím být dospělý, nebo rodič.

Inu, nemůžu mít les a medvěda, kdy si vzpomenu. Tedy mohu, ale pak zase nemám jiné věci. Život je někdy lehce záludný. Jenže, když je čas a chuť a nemusím pracovat, mám možnost si hrát. jako onehdy, když jsem se svou láskou diskutoval na téma „scéna k Týpkovi,” nahlas jsme si vymýšlel, jak co mít a dělat, jak svítit na různé obrazy.

Ona vyndala notebook a ukázala mi fotky z toho, co naposled scénograficky řešila. Kdyby mi ty fotky ukázala dřív, asi bych se cítil ovlivněný, ale takhle jsem měl pocit, že jedeme na podobné vlně. Takže jsem rád, že co jsem si vymyslel, tak je možné a pan Kotlík, který slíbil, že světlo nám udělá při premiéře mi to bude moci splnit. Tak mám svůj les i medvěda.

Večer jdu na zkoušku. Má druhá dcera Katka projevila zájem také hrát, tedy musel jsem ji nabídnout roli. Chtěla nějakou malou, aby zvládala, také proto, že má dvě malé děti a ti zahrají občas mamince divadlo jedna radost. Tuhle, když jsem byl na návštěvě, Elenka mi předváděla, ve svých dvou a půl letech, co je to rozmarná ženská. Sice pořád něco chtěla, když dostala, co chtěla, hodila obdržené na zem a začala vřískat. Chtěla okamžitě něco jiného. Prý se z toho dostane, pravila Katka. Doufám, ale pochybuji, že zcela, takové štěstí její okolí asi mít nebude. Katka dnes hrát nebude, je nemocná a Elenka také.

Elenčino  vřískání netrvalo dlouho. Přestala, usmála se a chtěla se pusinkovat. Jo, ještě že mám čtyři dcery a dlouholetý trénink s manželkami a milenkami. Už mě v tomhle bodě zas tolik toho nepřekvapí. Nakonec, když je potřeba, umím houknout. Pak obvykle bývá klid. Elenka se přestala vztekat bez houkání. Musel jsem s ní jít prohlížet šuplíky do pokojíčku. Tak ty si vyházela, uklidit si je bude ona sama. V klidu jsem přihlížel.

Jo ženské. S nimi je to občas bída, bez nich je to ještě horší. Když nic jiného, aspoň se s nimi do jistého bodu dá diskutovat. Od jistého bodu, který je pochopitelně pohyblivý, tak diskusi je lepší ukončit, uvědomit si, že na světě jsme jen jednou a jít se bavit třeba tím Solarisem. Věk v tomto směru nijak nerozhoduje. Dva a půl roku, nebo osmdesát pět, vsjo ravno. Jak říkají Rusové.

Dám kafe, nohy na stůl, budu čekat na svou lásku, aby mne doprovodila na zkoušku a tam umělcům sdělila svou a mou představu o kostýmech, scéně a tak. Umělci vše vezmou na vědomí, při neochvějné jistotě, že to bude, jak jsme řekli, ale asi úplně jinak v konečném výsledku. Neb divadlo je stále v pohybu a procesu. Tohle jsem si uvědomil, když jsme zkoušeli po druhé Fagot a Yesterday. Panta Rhei, jak říkali staří Řekové, respektive jistý Herakleitos z Efezu. Jo jo.