Pak už si neškrtnem

Čtu si velmi zajímavou knihu od Borise Johnsona „Faktor Churchill.” Dostal jsem ji, občas dostávám knihy a mohu říci, že tohle byl velmi podařený dárek. Díky pane Hanausku.

Jak mám ve zvyku, nebudu ji vyprávět, protože neumím vyprávět knihy cizích autorů. Tohle a výklad politiky, nechám jiným, povolanějším. Mě baví knihy číst, nikoliv je reprodukovat. Občas narazím na různé výklady a výtahy knih, které jsem četl a nestačím se divit.

Nehodlám riskovat, že se mi lidé budou posmívat. Pokud se mi posmívají za blogy, někteří, nevadí, ale posmívat se mi za komentáře ke knihám, co jsem nenapsal, to je z mého hlediska za hranou. „Faktor Churchill” se mi skutečné líbí baví mne a mohu ji doporučit každému, kdo se o tohoto politika zajímá.

Zajímají mě dějiny Britského impéria. Ne sice nijak dopodrobna, ale občas si něco o téhle zajímavé zemi přečtu. Poprvé jsem ji navštívil před dvaceti lety. Byla přesně taková, jakou jsem ji poznal v literatuře. Zažil jsem britské léto, britskou slušnost a i britskou hrdost. Tak nějak jsou hrdí na svou minulost, svoje tradice, i když to zas až tolik nedávali nahlas najevo. Je z nich ovšem ta hrdost cítit.

Myslím si, že když se nezesrali z Hitlera, nesesypou se ani z teroristů. Poradí si. Že odešli z EU, je mi docela líto, ale chápu je. Národ s takovou imperiální tradicí si nenechají foukat do kaše od neomarxistických politiků. Ještě k tomu z Německa. Tak hluboko ještě neklesli. Naštěstí. EU rozhodně není ten nejlepší státní útvar na světě. Musí se moc a moc zlepšit. Byl jsem mezi těmi naivy, co hlasovali pro vstup. Dnes, když tak sleduji ty výkony vrcholných unijních politiků a úředníků, už nejsem tak nadšený.

Mám dnes dovolenou, nechce se mi spát, chvíli jsem cvičil, tělo je nutné protáhnout, třeba i jen na židli. Na židli se dá krásně cvičit. Ale docela rád si ke cvičení stoupnu, případně lehnu. Teď si dám kafe, budu se chvíli věnovat něčemu zábavnému, abych, když už se mi nechce spát, ten čas nějak využil. Nemusím užitečně, lezou mi na nervy všechny ty rady a porady, jak efektivně využít čas a být tak dokonalý. Nechci být dokonalý.

No, ale daně jsem zaplatil, daňové přiznání pošlu dnes. Vždy to tak dělám, zaplatím, pošlu abych se nemusel o stát už dál starat. Akorát, že budu muset na poštu. Zase čekání. Jak to dělaly ty ženský na poště, za těch starých časů, kdy neměly počítače, pouze krabici s doporučenými dopisy a balíky a vyzvednout dopis, nebo balík, byla hračka. Včera jsem čekal na doporučený dopis dvacet jedna minut. Samá technika a nikde nic.

Možná za to může taky EU. Nakonec, ono je dobrý mít někoho, kdo za to může. Jeden má aspoň komu nadávat. Budu dnes nadávat EU, zítra některému politikovi, vypláču se do blogu a nic se nezmění. Asi bysme se radostí zbláznili, kdybysme to měli dobrý. Kdepak, myslím, že i kdyby všechno klapalo jak na drátku, důvod k nářku se najde. Co já znám lidí, co furt brečej. Brečej a brečej. A nic se jim neděje.

Zařídím poštu a půjdu si koupit biftek. K snídani. Není nad to dát si biftek k snídani. Má láska se tomuhle nápadu onehdy divila, ale nakonec si dala říct a chutnalo ji. Ještě aby ji nechutnalo, když jsem ho dělal já. Menší kousek steaku, pár vajíček k tomu a hotovo. Pochopitelně kafe, aby to zdravé jídlo lépe zapadlo.

Jo, věčně tu nebudem a do hrobu si nic nevezmem. Co neužijem tady, jinde už těžko. I když prý v nebi je blaze. Ale pořád je to nejistý. Tak aspoň něco hmatatelnýho, něco, co potěší. Jak zpíval nebožtík Hapka: Mám pěknou sirku v zubech, krempu do čela a bota zpuchřelá mi vrásky nedělá.. Jasně, tak si škrtnem sirkou a nejen sirkou ať se ohřejem. Dokud jsme tady. Jo jo

Bude mi lehká zem