Občas dobré časy

Musím říci, že nápad koupit si sušičku na maso, tedy respektive na ovoce, ale maso se v ní suší skvěle, byl nejlepší nápad tento týden. Vyrazil jsem do vsi, sešel jsem se svou láskou u Anděla,

 došli jsme do Datartu, koupil jsem sušičku, cestou jsme nakoupili, hlavně maso,hovězí zadní, hodně libové bylo, našli na internetu několik receptů, když jsem předtím zavolal Sváťovi, trochu ho vyzpovídal a teď, odpoledne už pojídám první kousky sušeného masa. Trochu soli, trochu pepře, worchester, česnek, naložit přes noc, když jsem dal maso na čtyři hodiny na mrazák, aby se lépe krájelo. Osm hodin sušit. Už mohu do prérie.

Jo, myslím, že se vyplatí ta trocha práce. Maso je podle mých představ. K tomu jsem si opatřil film „Ďáblova krása.” Co kdysi natočil Rene Claire s Gérardem Philipem. Film jsem shlédl včera a dnes k tomu masu jsem si pustil Wolverine. Vlastně jsem viděl první kus té slavné série X-men. Na oba filmy se dalo koukat. Gérard Philipe byl skvělý, stejně jako Hugh Jackman. Mám rád ty staré černobílé filmy, kde je dost času na myšlenku, výraz tváře, poesii. Stejně jako na ty barevné, trikové, kde jde akce za akcí, myšlenka jen občas a dobro nakonec zvítězilo v obou.

Tak to má být. Dobro občas zvítězí, nejen ve filmu. Sem tam se objeví dobrá zpráva, nebo dobrý skutek Ono je jich víc, než se v novinách píše a v televizi ukazuje. Jen se ty dobrý skutky blbě prodávají. Většinou dobro nezvítězí ani tak složitě jako v akčních filmech. Děje se jen tak mimochodem. Možná, tím, že se děje tak mimochodem, lidé nemají ani potřebu o něm mluvit, protože vlastně nic nemohou víc říci, než že jim bylo někde s někým a v něčem dobře.

Zažívají radost, usmívají se, žijí v klidu a dostatku a vlastně až v momentě, když nejsou v klidu, dostatku v teple a nasyceni, si uvědomují, že mít radost není zas až natolik samozřejmost, jak se zdá. Takže si užívám všech těch chvil, kdy jsem v klidu, mám z něčeho radost. Nakonec toho zlého jsem také v životě zažil dost. A pokud je klid a nic mě netrápí, nestěžuji si na zlý svět. Vždycky může být ještě hůř.

Vrcholí oslavy konce druhé světové války. V mém mládí byla valná většina lidí pamětníky těch časů. Pokud vzpomínali, tak ve smutku. Šest let, které se mnohým zdály nekonečné. Ti, co nevzpomínali, leželi na hřbitově. Vojáci, civilisté. Mladí staří. Vojáci, většinou dvacetiletí kluci, co třeba v Americe jim ještě ani kořalku nenalili, ale jít do války umírat směli. Stejně tak v Rusku, v Německu a jinde jako třeba v Japonsku.

Život se s nimi nepáral, a když přežili, tak mnozí jako invalidé. Bez nohou, rukou, zraku, občas hluší, popálení. Přesto se jim chtělo žít. A místo života ve svobodě, zase mnozí skončili v gulagu, nebo v kriminále na doživotí. Inu bolševická „spravedlnost” je holt zvláštní spravedlnost. Odsoudil je „řádný soud.” Podle „řádných” paragrafů na ochranu republiky, socialismu a světové revoluce. Dnes mě mrzí, že to těm svinským bolševikům všechno prošlo. Nikoho spravedlnost nedostihla a nepotrestala

Takže se raduji, že když mám chuť, jdu si koupit sušičku, maso, stáhnu sem tam film, koupím si knížku jakou se mi zachce a budu doufat, že mi tyhle časy vydrží ještě pár těch let, co snad mám před sebou. Brekot nechám mladým a nešťastným, co jsou nešťastní, když nejde internet, nebo neteče teplá voda. Večer budu koukat na fotbal. I ta domácí liga má své kouzlo. Souboj Sparty s Plzní by mohl být zajímavý, sice fandím Spartě, ale pokud nebude mistrem, zřejmě tu „tragédii” asi přežiji.

Podobně jako přežiji, když se letos doma, národní mužstvo nestane mistrem světa v hokeji. Konečně pár titulů mistra světa českého a československého národního mužstva už také pamatuji. Mimo ty první dva v roce 1947 a 1949 vlastně všechny. Vždycky bylo plno slávy, aby časem sláva vybledla, všední dny se vrátily a život šel dál. Tak to ale asi tak má být. Nic, dopíši blog, dojdu si koupit tvaroh, abych si mohl dát šlehaný tvaroh s mletým lněným semínkem, což je moje oblíbená pochoutka. Jo jo.