Nostalgie, občas radost moje

Musím si napsat už něco o něčem jiném, než jsou komunisté, teroristé, nebo Zeman. Ne že bych se o politiku nezajímal, ale myslím, že je potřeba se zabývat i jinými tématy, než jsou patologicky vyšinutí lidé. Jen pouze mě nenapadá o čem. Takže použiji metodu, kterou využiji vždy, když skupina mlčí a já jim říkám. „Klidně mlčte, nehledejte žádné téma, pozorujte svoje myšlenky pocity, ono se nějaké téma narodí.

A tahle metoda funguje. Vždy když tohle začnu dělat, vzpomenu si na něco ze svého mládí. Naštěstí ještě si pamatuji i co bylo včera, nejen před třiceti a více lety. Asi to bude tím, že si musím dost věcí pamatovat a tím pádem mozek trénuji. A včerejšek byl skutečně zajímavý. Tedy z pracovního hlediska. Musel jsem sáhnout do svého repertoáru terapeutických zkušeností a uklidnit tu manželku, která si dělala starosti se svým mužem hráčem. Chápal jsem její obavy. Ono být manželkou hráče není nic jednoduchého. Ohrožení exekucemi stále na krku.

Ale docela jsme si popovídali. Snad se její obavy nenaplní. Přeci jen, je ještě mladá a potřebuje trochu naděje. Navíc jsem od jedné klientky se dozvěděl, že její muž, co chodí ke mě do jedné mé skupin stojí o to abych mu šel za kmotra. Prý on by o to stál, ale nedomníval se podobně jako jeho žena, že bych měl k tomu chuť. Pak zavolal, Tak takovéhle nabídky neodmítám.

Považuji za čest, když mě někdo požádá dospělý, abych mu dělal kmotra. Sice má nadřízená mi pravila, že si koleduji, ale ona není křesťanka, takže v tom vidí zcela něco jiného, než já. Navíc já si koleduji celoživotně a jak se zdá dobře to se mnou nedopadne. Jednou dokonce umřu. Určitě budou přemýšlet, co jsem mohl udělat abych žil déle. Jenže dělám, co mohu, abych žil tak abych si užil.

Každý si pod tím pojmem užít představuje něco jiného. Já si pod tím představuji. být fit, moci jít kam chci, dělat, co mě baví, dát řeč s pěknou ženskou, občas i něco navíc. Prostě nejde mi o nějaké sebezdokonalování, ale o obyčejné lidské radosti, kterých sice asi není tolik, kolik by si jich člověk přál, ale jsou a nesmí jimi člověk pohrdat.

Protože ti, co pohrdají drobnými radosti, pohrdají sami sebou. A neváží si ničeho a nic jim není dobré. Čekají na nějaké štěstí, co by mělo přijít a nevidí a neužijí toho, co je teď. No, ať čekají. Pravila jedna komentující, že sice ráda čte moje texty, ale z některých na ni padá nostalgie. Jo, připouštím. Může být. Nostalgie kluka z ulice po té ulici. Byli na ni nejen ti sígří, ale i kopáči, které jen obdivoval pro jejich svaly a mluvu. Ženy, co se snažily vypadat jako víly, ač ráno v šest zařezávaly ve fabrice. Nostalgie je pro mne jistý způsob radosti, když se mi ta vybavují ti všichni lidé, co nebyli naprosto šediví ani nudní.

Mám na monitoru foto své ulice a vždycky, když se na ni podívám vidím, ty lidi kolem táty, co měli, většina z nich celkem mizerné vzdělání, byli to proletáři, protože tehdy intošů moc nebylo, nebo byli u té lopaty, uvědomuji si jaká produkovali moudra. Ty moudra jsou zcela bez uvozovek.

Většinu z nich si pamatuji, docela s nimi mívám úspěch mezi lidmi, protože to byla většinou esence životních zkušeností generací, které se musely, prodírat životem jak to šlo. Byli to lidé, co zažili tvrdé válečné časy, nebo mnozí ještě pamatovali Rakousko-Uhersko, či první republiku. To z tátových kamarádů všichni. Rozhodně nebyli smutní a nešťastní. Jak se dnes vykládá. Ti lidé žili, jak jim režim a doba povoloval a netrápili se moc.

Ti lidé mi řekli mnoho, jak by měl člověk žít, být, chovat se. Tak moje nostalgie pramení právě z toho, že dnes se na podobné jedince zahlíží s patra a přitom, není důvod. Ti intoši, co se chlubí těmi tituly a mají pocit, že spolkli veškerou moudrost by se od nich mohli učit. Bohužel. Ti lidé věděli, co je správné, co je nesprávné, co se dělá a nedělá. Nebyli svatí, ale uměli rozlišovat.

Jo, nostalgie mi docela pomáhá si právě uvědomit, co je v životě důležitého. Vědět, že peníze nejsou měřítkem úspěchu, ale bez nich je to těžké. Práce je důležitá, ale nesmí ji člověk obětovat zcela všechno,jen proto aby byl považován za dobrého. Nesmí se pořád jen zdokonalovat, ale občas dělat věci, které sice ho nezdokonalí, jenže třeba jen uvolní. Mít dobrý stravovací režim, ale jednou za čas se nacpat, co se do nácka vejde.

Vždycky se musím usmívat těm moudrým sebe zdokonalovacím metodám. Ty moudra, ale mnohem vtipněji a s humorem jsem slýchával mezi řečí, když jsem třeba v patnácti u pana Losa dělal přidavače, abych si vydělal na džíny. On a pan Čelekovský, dva dlaždiči, byli studnice rozumu, jak si má chlap v životě poradit. Oba si poradit uměli. Uměli řemeslo, peníze vydělali a uměli si za ně užít. Dodnes na ně na oba v dobrém vzpomínám.

Nebo Andrej Chalachán, Slovák, tátuv další kamarád, který už se ve čtyřiceti považoval za starce. Ale když začal zpívat ...tri dny ma naháňali, eště ma nedostali... Tak jsme věděli, že bude veselo a milého Andreje uvidíme za tři dny. Nejdříve. Jo takových figur jsem znal. Tak tohle je celá moje nostalgie.Hlav a patu to nemá, ale to vzpomínky většinou nemají. Jen tak se vynořují, jen tak si jdou.