Nostalgické ohlédnutí

Tak jsem se dnes oficiálně rozloučil s MUDr Evou Mráčkovou, která k 31.12. Odchází do důchodu. Po letech jsem vyrazil na vánoční klub, byl skutečně zaměřený na loučení s ní.

Navíc se rozdávaly odznaky za léta abstinence. Bylo jedenáct lidí, co prošli kdysi terapií, a kteří dostali odznak za rok, pět a deset let. Tři zlaté za deset, dva za pět a šest za rok. Hezká úroda.

Tak tam na pavilonu 35 z tehdejší sestavy v roce 1993 zbudeme pouze dva. Já a Hanka Šmejkalová. Všichni ostatní už odešli jinam, nebo do důchodu. Pobavil mě Karel, se kterým jsem se potkal v autobuse. Karel byl přeložen z pav.26 v tentýž den, kdy já nastupoval na pavilon.

Ptal se mne tehdy, kde mám doprovod. Pobavil mě. Vysvětli jsem mu, že sice také na pavilon nastupuji, ale jako terapeut. On jako paciet v doprovodu sanitáře z pav.26. Historka je to hezká. Já na ni zapomněl, on ne. Pacienti se smáli.

Život hrozně letí. Tenkrát jsem byl mladý, plný nadšení. Nadšení trochu opadlo, ale jen trochu. Potkal jsem v blázinci na těch několika pavilonech mimo pav.35 spoustu lidí. Tisíce lidí, tisíce osudů, hodně si podobných. Mnohdy jako přes kopírák. Stovkám se život změnil k lepšímu, dalším tisícům se změnil k horšímu, nebo zůstal stejný. Ona ta recidiva, je vždy mnohem víc devastující, než když třeba člověk přijde jako prvoléčba.

Desítky psycholožek, tři psychologové, tři staniční sestry, později terapeut. Dlouhá léta jsem byl jako jediný muž v ženském týmu. Byly to hezké časy, občas náročné, to když některá z mladých psycholožek si vzala do hlavy, že mě bude vychovávat. Což se jim pochopitelně nevedlo. Ale snažily se. Jinak hezké časy. Eva Mráčková má dar vést tým nekonfliktně, nechat lidi vyrůst, dát jim šanci se něco naučit. Málo takových vedoucích jsem v životě potkal. Nikdy mi nevadilo, že mi šéfuje žena.

Koncem měsíce tohle bude minulost, dosud nevíme, kdo místo ní přijde. Pochopitelně jsem zvědavý, protože vedoucí lékař je rozhodující člen. Buď tým udrží, nebo rozbije. Protože atmosféra, která roky vládla na pavilonu byla velkou měrou díky dr.Mráčkové. A jestli i ten, kdo přijde po ní zvládne nastolit dělnou atmosféru je ve hvězdách. Zatím nikdo nic neví. Ale někdo přijde, co bude se ukáže. Buď zůstanu, budu si rozumět s novým/vou vedoucím a nebo odejdu. Konečně nárok na důchod mám, terapii se budu pak věnovat privátně.

Ale zatím je vše budoucnost, jaká bude se ukáže. Nemá smysl nějak spekulovat. Užívám si adventu. V pátek máme setkání našeho divadelního souboru na výstavě fotografií Martina, v sobotu, nebo v neděli se mohu jít podívat do Kafkova domu na design supermarket. Vystavuje tam naše členka souboru, Eva Růžičková své šperky.

Je toho dost, co se dá dělat. Občas je mi líto svých vrstevníků, jak si stěžují. Tolik se toho dá dělat, nemusí to stát peníze člověk se může bavit, nemusí si stěžovat, že nic není v televizi. Vlastně se stačí jen zamyslet, co je k dispozici.

Den se krátí, slunovrat se blíží. Jak jsem šel včera ráno do blázince, vzpomínal jsem, jak jsem prožíval tenhle čas u plavby. Když byly mlhy, spěchalo se jak po proudu, tak proti proudu, aby se stihly Vánoce. Tedy já většinou nechvátal, protože buď jsem odjížděl s tím, že na Vánoce stejně nebudu doma, nebo jsem byl sám, slečny se kterými jsem měl poměr šly na Vánoce domu. Vlastně sedmnáctery Vánoce jsem trávil mimo domov. Už mi to přišlo jako samozřejmost.

Vánoce mám rád, nemám z nich stres, jsou pro mne příjemným časem, nebo zatím vždy byly. Ať doma, na lodi, či třeba v novozélandském buši. Vánoce v buši, pod Jižním křížem byly krásné. Teplo, měsíc svítil, ve stanu bylo útulně. Na lodi, nebyly také špatné. Většinou, pokud už kolegové věděli, že se domu nedostaneme, pak se zklidnili a užili jsme je také.

Jo, časy se mění, ale v tomhle se moc nedám zviklat. Nijak mě neberou všechny ty úvahy o tom, jestli Santa Claus, nebo Ježíšek. Či vánoční strom na náměstí, zda ano, nebo ne. Myslím, že pokud si tu tradici nedáme vzít, nebudeme se ohlížet na pocity některých lidí, kteří se cítí uraženi našimi svátky, našimi tradicemi, tak nemusíme řešit, co a koho.

Má-li někdo problém s křesťanstvím v Evropě, jistě si poradí a půjde tam, kde se křesťanství nevyskytuje. Pokud chce být tady, musí si zvyknout. Jsem-li pro někoho v tomhle bezohledný nácek, pak se nedá nic dělat. Smířím se s tím.

Ale jak se zdá, pomalu se Evropa probouzí. Ony ty kalašnikovy udělaly svou práci. Namíchly docela dost lidí, kteří by i jinak naslouchali těm sluníčkářským kecům. Ano, každý má právo věřit v co chce, nebo nevěřit ničemu. Ale ať si tu svou víru nechá do svého kostela, mešity, synagogy, nebo nevíru do hospody. Nic proti ateistům, znám jich dost, většinou jsou to slušní lidé.

Stejně jako znám dost věřících a také jsou to slušní lidé. Ale střílet na nás, jen proto, že někdo má pocit, že věří v nadřazené náboženství, nebo, proto, že kalašnikovem chce přesvědčovat k víře, ateisty, tak tam existuje jediná odpověď. Odpověď z patřičného kalibru a s dostatečnou kadencí a se značným palebným průměrem. Lepší víc, než méně. S takovými se nevyjednává. Ti se rovnou zabíjejí. Jo jo.