Nikdy nekolísej

Není nad to zahrát si divadlo, ráno brzo vstát, probrat představení a zkoušku, která mi šla jak v pátek, tak včera děsně na nervy. Musel jsem se opravdu rozkřiknout, což jsem už pár let neudělal.

Ale nejenom probrat představení, ale jít nakoupit a zjistit, že o půl osmé v neděli ráno, není takový nápad nejlepší. V Bille zavřeno. Nevadí. Rozdělili jsme si spravedlivě úlohy. Já budu psát blog a má láska půjde nakoupit. Jako slabá žena musí tahat těžké nákupy, aby řádně zesílila. Když gender a rovné šance, tak se vším všudy.

Představení dopadlo dobře. Jak po stránce umělecké, tak po stránce návštěvnosti. Klobouk, do kterého jsme vybírali, byl plný. Asi pět tisíc Kč. Ještě, že se divadlem neživím. Umřel bych hlady, nebo bych si musel zažádat o grant. Možná bych měl být hlady. Umělec má být hladový, by řádně tvořil. Grant je pro slabé jedince, co se nehodlají pást.

Možná by si mohli vyžebrat na srp a kladivo. Srpem si nasekají zelené, lépe se to kouše a kladivem si roztlučou oříšky, co nakradou veverkám v parku, které si je uschovaly na zlé časy. Veverky beztak polovinu toho, co si uschovají, ztratí díky své zapomnětlivosti. Umělec, herec, si nasbírá a má pocit dobře vykonané práce.

No, tak jsme si zahráli, hodně se herci zlepšili, s mou láskou jsme si vyříkali, co je čí a kam se mi nikdy, ale nikdy nemá plést. Určitě to nikdy nezapomene. Nejméně do zítra si tohle všechno bude pamatovat. Když nebude, tak příště si zopakujeme ono martyrium znovu. Život je už takový. Řekneš, druzí moudře pokývají hlavou a zapomenou. A tak to chodí. Lepší už to nebude.

Herci a má láska mne žádají, abych napsal zase novou hru. Nevím nevím. Čtyři hry za tři roky se mi zdá docela dost. Pravda, všechny jsem měl dost rychle. Všechny jsme odehráli, vždy jsme měli plno. I při reprízách. To potěší. Nikdy mne nenapadlo, že bych mohl být takhle plodný. Za devět let, devět knih, čtyři hry, dvacet osm scénářů pro ČT jako spoluautor. Myslím, že mám docela slušnou produkci.

Blogy nepočítám, ty si píši jako deník a paměti zároveň. Když si nemohu vzpomenout, co se kdy dělo, kouknu do blogu a už docela vím. Minimálně aspoň, na co jsem v ten den myslel, nebo, co mne zajímalo. Dokonce jsem tak nafoukaný, že předpokládám, že je docela dost lidí, které zajímá, co píši do blogu.

Pravda, největší karma je za politické blogy. Obecně. Na nějaké žhavé téma. Chápu lidi, kteří si dělají starosti o politickou situaci. Problém vidím v tom, že si sice dělají starosti, ale mnozí, co si dělají starosti, nakonec nejdou volit, protože prý není koho. Nic, je neděle, nechám politiku politikou.

Měl jsem radost, že představení dopadlo dobře, herci se skutečně uvolnili, šlo to samo. Pořád říkám, že je dobře od určité chvíle nechat lidem volnost. Oni si sami najdou prostor, jak co říci. Už jen v tom prostoru jím dát určité body a pak je nechat být. Největší spory jsem měl právě se scénografkou, která má tendenci každému účinkujícímu vykládat své umělecké záměry, když chce, aby kulisáci přenesli stolek, nebo, co ji zrovna napadne při zkoušce. To má trpělivost je napnuta k prasknutí.

Zatím jsem musel použít jen svůj „námořnický hlas.” Námořnický slovník jsem nechal zavřený. Jo, na lodi, tam musí bejt námořníka slyšet. Domluvit se na délku lodi, která je různá, na Labi tak kolem sedmdesáti metrů a překřičet vítr, šplouchání vody a na vlečném člunu probrat u kolečka zamilovaného kormidelníka, který ráno opustil svou novou milou a je duchem ještě v teple pelechu.

Na motoráku, neboli motorové nákladní lodi většinou zamilovaného kapitána udržuje v pozornosti strojník, který sedí v kormidelně a vede chytré řeči. Strojník byl vždy ten nejchytřejší na lodi. Libovolný strojník na libovolném parním, či motorovém plavidle. Lodník, případně loďmistr, mají svou práci na palubě. Pokud nemají, buď jsou na komandu, točí kolečkem sem tam, kapitán je poučuje, jak se loď správně řídí.

Občas má kapitán důvěru v loďmistra a nechá ho samotného, případně na pospas strojníkovi. Který, když motory pracují, nepracuje. Dobrý strojník u ČSPLO pracoval málokdy a málo. Nebylo třeba. Někdy se slitoval a šel pomoc na palubu. Nejhorší, co může palubní posádku postihnout, je těžce pracující strojník. Loď věčně nejede a celá posádka je k ruce panu mistrovi. Dřina a nikde nic.

Naučil jsem se, a nejen u plavby, prostě dělat věci, jak se dělat mají. Držím se zásady: „Když pracuješ, pracuj, když jdeš, tak jdi, když křičíš, tak křič! Hlavně nekolísej.” Kolísající lidé mají těžký život. Mnozí to vydávají za znak rozvážnosti, ale tomu u mnohých nevěřím ani náhodou. Spíš se víc bojí, než že přemýšlejí. Jak se mnozí vymlouvají.

Takže, když jsem včera řval, tak jsem rozhodně nekolísal. Prý mě bylo slyšet až před divadlem, pravila Petra Kuráková, co hrála hlavní role v obou hrách. Na lodi, na komandu, nebo v divadle na balkonu, abych podobně jako z komanda vše viděl, se člověk nesmí ostýchat. Pokud se ostýchá, nikam nedojede a nic nikde nezahraje. Jo jo.