Nic nečekám nic neslibuji

Diskutovali jsme se Zuzanou v neděli na téma „chtít a očekávat.” Vlastně jsme se bavili o jednom mém textu, který bude prezentovat Tomáš Karger v sobotu na představení.

Jednalo se o to, že lidé jdou do vztahu velmi často s nějakým očekáváním. A že mít očekávání je normální. Tedy, dost tuhle tézi hájila Zuzana. Já jsem se ji pokoušel sdělit, že jestli něco považuji za nešťastné, pak přesně tohle. „Lidé jdou na rande, na první rande s nějakým očekáváním.” Říkal jsem něco v tomhle smyslu. A dodal jsem: „Nechodím na rande, tedy první, s očekáváním, spíše se zvědavostí. Co mne čeká, co bude, jak se dáma vyjeví.”

Ono se vlastně jedná o tu skutečnost, že pod jedno slovo schováváme několik pojmů. Jdu na rande, na obchodní schůzku a očekávám, že se ten a ten člověk bude chovat, tak a tak. Něco dozvědět

a jsem zvědavý, co se dozvím. Pokud očekávám, jsem zklamaný, jestliže se chová jinak. Považuji za výhodnější nečekat, povídat, poslouchat a zjistit, co a jak. Nejen na prvním rande. Ale obecně v životě. Sdělím, jak vidím svět já. Jaké mám sny a přání. Dám tomu druhému informaci, co ode mne může čekat. Nijak ze začátku toho moc nenabízím.

Ale, jsem-li jen zvědavý. Pak nevím, co se bude dít.Nic neočekávám, počkám na výsledek. Pak nezažívám zklamání z očekávání. Nic jsem si nepředstavoval. Nevím, jak se bude ta žena chovat, nevím, co si přeje, neznám její preference. Počkám, co se stane. Co řekne, co udělá. Netestuji ji. Jen sleduji. Vím, co chci já, vím, co nechci, pochopitelně riskuji, že nebudu shledán natolik dobrým, abych obstál. Mohu jen doufat, že najdeme společné slovo.

Jsou lidé, kteří rádi vyvolávají očekávání. Opakovaně. Opakovaně očekávání, která vyvolali, neplní. Dávají naději, kterou obratem berou. Nic neslibují. Nemusí nic plnit. Ovšem diví se, když jim ten druhý řekne. „Ano, chci tě, ale neočekávám, že mi splníš moje přání. Máš pravdu, nic si nesliboval, takže nic od tebe neočekávám. Neberu vážně tvé návrhy.”

Po takové informaci jsou ti jedinci uražení, mlčí, zlobí se. Ten druhý si žije svůj život. Bez nich. Což jim nejde do hlavy. Jak si tohle může dovolit? Má dokonce i sny jak by mohl třeba s tím, co si s ním tak hraje, trávit čas. Ale neočekává.

Očekával možná kdysi, ale pak už ne. Už ho nelze zklamat. Sny máme každý z nás a sny jsou dobré. Minimálně ukazují na možnosti, které v současnosti mají. I bez toho s kým by chtěli být. Ti, co hrají ty berneovské hry, mají své hry, ti co nehrají, mají své možnosti, které si mohou splnit.

Mohu si představovat, že jdu podle oceánu s někým, koho marně miluji. Vím, že ten druhý o to nemá zájem, mohu se jeho nezájmem trápit, ale nemusím být zklamaný, že mi nesplnil očekávání, nemusím se na něj zlobit a tím si odčerpávat svou energii. Užiji si alespoň něco. Něco, co mi ten druhý není schopen dát, a přesto mohu mít, aspoň něco, co chci.

Vzpomínám, jak mne opustila má katolická žena. Trápil jsem se, ale přesto jsem si splnil několik přání. I bez ní. Bylo by mi lépe, kdyby byla se mnou, ale nakonec jsem si užil i sám. Udělal jsem si pouť do Padovy, ke sv. Antonínovi, viděl jsem hodně, hodně jsem zažil a mám na tu cestu krásnou vzpomínku dodnes. Pak jsem za dva roky vyrazil na Gibraltar, dokončil školu, stal se terapeutem. Dlouho jsem si přál aby se vrátila, ale žil jsem tak, abych nepromarnil čas zbytečným očekáváním.

Dělám tohle tak dodnes. Poskytuji tuhle zkušenost svým klientům. Říkám jim:

„Můžeš někoho nešťastně milovat, že se trápíš je pochopitelné, ale nemusíš obětovat život čekáním na jeho změnu. Dokonce nemusíš ani investovat energii, do změny jeho rozhodnutí. Jestli pochopí, že jsi pro něj důležitý, udělá, co je třeba, jestli ne, nezaslouží si tě.Promarnil příležitost. Ale ty nemusíš promarnit svůj čas čekáním na někoho, kdo nerozumí sám sobě. Nepromarnit čas neznamená nemilovat. Nepromarnit čas a příležitost, znamená jen si udělat dobře, aniž by to bylo na něčí úkor. ”

Ano, mohu říci tomu druhému: „Nabídka platí, chci tě, čekám jestli ji přijmeš, ale rozhodně nehodlám ztrácet čas, tím, že budu vyhlížet, kdy ji přijmeš.” Taková nabídka neobsahuje žádné doprošování, žádné vyhrožování, žádnou manipulaci. Není v tom žádná hra. Dveře jsou otevřené, buď jimi projdeš, nebo neprojdeš. Klienti se bojí, aby nevypadali jako ti, co se doprošují. Myslím, že někoho marně milovat neznamená nutně se někoho o lásku doprošovat. Láska, pokud se člověk chová dospěle, není ponižující.

Mám rád diskuse se Zuzanou. Nejen s ní, vždy, když se kolem toho divadla rozvine diskuse, zjistím, že se dostane mnohých podnětů, které si pro sebe mohu zpracovat. Těžím z takových pohledů, mohu si udělat oponentní názor, promyslet si ho. Proberu-li si své nešťastné lásky, zjistím, že mi mnohé daly. Nepopírám, že bych si mnohé nešťastné lásky odpustil, ale na druhou stranu, jen obtíže a utrpení nám umožňují růst a mnohé pochopit.

Dlouho mi trvalo, než jsem pochopil, že očekávat nemá smysl, že má smysl se ptát: „Co život, vztah, práce ode mne chce, co musím pro tohle všechno udělat?” A když udělám, tak pak počkat, jak všechno dopadne. Jo jo.