Nežebrám a neloudím

Dovolená se blíží a začínám přemýšlet kam tedy a jak. Pěšky jako obvykle a cíl určení, je zatím jen v úvahách. 

Dostal jsem nápad, že půjdu napřed směrem na Příbram a z Příbrami pak na sever kolem Prahy do Filipova. Ve Šluknovském výběžku. Dvě poutní místa. Svatá Hora a Filipov, kde měla roku 1866 v lednu být zázračně uzdravena Magdalena Kade.

Prohlížel jsem trasu, docela se mi zamlouvala. Ale tohle je pořád ještě ve stádiu úvah. Jít pěšky má tu výhodu, že člověk může kdykoliv změnit směr a vydat se kam ho oči povedou a nohy ponesou. Pokud mne ještě unesou. Tohle budu muset opět ověřit. Už to není tak jisté jako kdysi, že mne ponesou kam budu chtít. Už je menší pravděpodobnost než kdysi, že vše vydržím. Ale zatím mám pořád pocit, že bych to ještě zkusit měl.

Koupím si nové hůlky, abych se mohl opírat, kolena šetřit, protože jestli už mám v něco menší důvěru, jsou to má kolena. Při troše opatrnosti bych mohl ještě někam dojít. Kam, to se ještě ukáže.

Premiéra „Týpek a Jolana” se blíží. Pár zkoušek a posléze už samotné představení. Tolik práce aby člověk mohl ukázat, co půl roku se snažil zvládnout. Ale zase na druhou stranu, nejlepší na tom všem je právě ta tvůrčí práce, kterou všichni v tom souboru podstupují. Každý dělá co může a umí. Dobrovolně.

Ta krystalizace toho, co na počátku vypadá jako neřešitelný úkol se najednou stává víc víc tvarem, který má sdělení. Pro účinkující i pro diváky. Každý si v něm své sdělení má možnost najít. Dát si s tím práci. Objevit si pro sebe svůj prospěch. Něco podobného jsem se snažil vysvětlit jednomu pacientovi, když jsem s ním polemizoval na téma. „Jóga v denním životě.”

Vysvětloval mi, že on sice bude chodit cvičit, ale doma sám cvičit nebude, protože ho samotného cvičit nebaví. Chápal jsem ho, nechat se vést je snadnější, než hledat způsoby, jak na to. Hledat, co všechno takové samostatné cvičení poskytuje. Řekl jsem mu. „Vzdal si se možnosti být nezávislý a mít své techniky, které ti umožní se cítit dobře bez závislosti na něčím vedení.”

Ano, takhle jako onen pacient, uvažuje mnoho lidí. Cvičit doma sám, bez druhých není taková zábava. Jenže tím, že pracuji sám, stávám se právě svobodným. Ne nadarmo jógová moudrost praví. „....žák se připravuje vlastní prací tak, aby byl schopen přijmout poučení v hodině setkání s učitelem.” Tohle mne vždy bavilo. Mít své vyzkoušené, objevené, nebýt odkázaný čekat až bude čas cvičení, výuky, setkání s učitelem. Abych se cítil dobře, nepotřebuji mít pořád něčí vedení.” Pochopitelně, se svým učitelem jógy jsem konzultoval, co jsem se naučil, ale nečekal jsem až mmi něco nabídne. hledal jsem, co by mi vyhovovalo.

Lidé, co očekávají, co jim poskytne cvičení, psychoterapie, terapeut, učitel stát, jsou vlastně otroci svých očekávání, kteří se nezeptají, co od nich cvičení, škola, život chce? Oni stále čekají, co dostanou. Stále čekají s nataženou rukou na ty druhé, co jim poskytnou. Nemají nic svého, jen žijí z druhých. Nehrají, dívají se na televizi, Nezazpívají si, jen tupě mají nasazená sluchátka na uších. Nepřemýšlí, jen čtou slogany těch „moudřejších.”

Nehledají svůj poklad, žijí z vypůjčených „peněz.” Nemají své dovednosti, jen sledují ty dovednosti druhých. Jednou jim život vystaví účet. Budou se nudit a nuda je přesně ta neochota se učit nové věci. Nuda je neochota přemýšlet o jiných věcech. Nudit se, znamená držet se při zemi a přitom si myslet, že ono držení při zemi je nějaký extra vodvaz.

Celý svůj život jsem se řídil heslem: „Když něco chci, musím něco udělat.” Pokud potřebuji umět odpočívat efektivně, pak se stačí naučit relaxaci. Chci-li efektivně přemýšlet, pak nejlepší způsob, jak toho dosáhnout, je napsat si svoje myšlenky. Jestliže píši, pak zjistím, že psaní samo o sobě učí koncentraci. Zklidňuje. Píšící člověk snáze formuluje, co se mu občas honí hlavou a samotné hledání srozumitelného vyjádření, mu poskytne pohled na svůj způsob uvažování.

Je velmi poučné, alespoň pro mne, si čas od času přečíst, co jsem napsal a ověřit si, jestli si za tím stojím, nebo jestli už díky tomu pravidelnému psaní mám jiný pohled na svět kolem sebe. Nemyslím si, že psaní je nějaká zázrační metoda jak dojít dokonalosti. Ne, psaní je jen dost dobrý způsob jak se koncentrovat a srozumitelnou formou vyjádřit svůj pohled na svět kolem.

Cvičit jógové techniky mi přináší zlepšení nálady,zklidnění a mám tohle vždy sebou. Neusiluji o dokonalost, ale jen o to abych se cítil na světě a v životě, přes všechny těžkosti, dobře a nemusel jsem o ono „dobře” nikde žebrat. Starám se a mám. Nejsem odkázaný, co mi kdo dá, kdo mne pobaví. Takže, když chci mít dobrou zábavu, setkat se s lidmi podle svého přání, stačí mi napsat něco, co nabídnu druhým, oni buď se mnou chtějí v tom existovat, jako v případě těch dvou her. Nebo nechtějí. Zatím chtějí.

A ač nejsem nijak zvlášť talentovaný, přesto si díky tomu, co jsem napsal užiji spoustu hezkých chvílí, ale i těžkosti, které když zvládnu, mi poskytnou pocit spokojenosti, že k něčemu jsem. A k něčemu být, je fakt příjemný pocit. I když nejsem Shakespeare. A nikdo jiný asi ty hry nebude chtít hrát. Jo jo.