Ani já jsem nepodepsala s nikým smlouvu, že budu žít podle jeho představ, nicméně vidím jistý rozdíl mezi tím, když mě obtěžuje Krišňák a nebo si někdo z rodiny chce popovídat. Krišňáka odmítnu a nemám potřebu mu to nijak vysvětlovat ani na něj brát ohledy. Příslušníka blízké rodiny odmítnu, pokud mi chce mluvit do života a poskytovat nevyžádané rady. Pokud cítí potřebu se jen vypovídat, většinou vyhovím, protože to je reciproční, příště se třeba budu chtít vypovídat já a uvítám, když mě vyslechne. K tomu nakonec rodina je.

Pane autore, Vy jste buran. Pokud Vás někdo osloví je to pro Vás čest - dotyčný si Vás považuje - o jakém svém "vítězství" za to, že ho setřete - mluvíte ? Např. otec, který má problém nesmí ani pípnout před svým důležitým synkem ? Jste asi vzácná, nedotknutelná osobnost, ale radíte jako domýšlivý snob.

No jestli mne osloví způsobem, jakým jste to udělala vy, pak nevím, jesti je to čest. Spíš je to hulvátsví.

Pane Jílku, přijde mi to značně obecné. Dokonce tak obecné, až je to nepoužitelné. Jako terapeut snad dokážete napsat nějaký příklad, jak slušně člověka odmítnout a zároveň ho neurazit. Nemyslím tím nějaké Háre krišna, ale třeba člověka co nepatří zrovna k mým nejbližším, ale přesto na něj nechci být hrubý.

Být asertivní k někomu cizímu je snad jiné, než k někomu koho znám.

Slušně ne, ale asertivně ano. Co je slusšné je otázkou diskuse, takže comje pro jednoho neslušné, je pro druhého běžné a norma.

To si člověk kolikrát uvědomí, jak velikánskou máme všichni sami v sobě svobodu.

Přijde mi to moc dlouhé vzhledem k tomu, že se v textu stále opakují tatáž sdělení. Ovšem nevím, jestli vás můj názor zajímá.

Napsal jste svůj názor a já nemám potřebu s ním polemizovat.