Není to žádná brnkačka

Po dlouhé době jsem se díval na animovaný film. Sice jsem ho viděl, ale protože dorazila má láska, navrhl jsem jí, že se podíváme na: „Kung fu Panda.” 

Viděl jsem ten film před léty a smál jsem se u něj. Navíc mne pobavil tak trochu jako Medvídek Pú. Mezitím mi stačila vyprávět, že její dcera je doma a hlídá někomu dítě. Tak jsem si vzpomněl, jak v mém mládí, všechny holky z okolí tohle provozovaly. Každá z nich měla nějakou oblíbenou matku, které vozila dítě v kočárku, dokonce se scházely na hřišti, kde jsme hráli fotbal a dělaly tam skupinu divaček s kočárem. 

Nevím, jestli ještě tohle dnešní děvčata provozují, asi těžko, dětí je málo a vozit kočárek a přitom mžourat do mobilu jde dost těžko. Pochopitelně, třeba se mýlím. Občas se mi někdy něco spojí, a tak mě Panda Po, alias Dračí bojovník, vlastně přivedl na tuhle vzpomínku. 

Nakonec i moje děti z prvního manželství odvozilo sousedovic děvče. Dodnes se s ní stýkají a přátelí. Lidé se setkávají různými způsoby. Já jsem kočárek vozil, až když jsem měl vlastní děti. Ale málo, věčně jsem byl pryč na cestě. Pamatuji se na ty obdivné dívčí pohledy, když nakukovaly do kočárku. 

Bydleli jsme s první manželkou v Jindřichově Hradci, malé město, známých děvčat dost, mnohé daly najevo, že by také chtěly mít hezké děti. Byly vdavek a dětí chtivé. Inu jiná doba. Pětadvacetiletá bezdětná byla divná. Stejně tak svobodný mládenec toho věku. Dnes dívka toho věku s dítětem, se mi zdá, je divná. Vídám matky kolem čtyřicítky, co vláčí za sebou dítě, většinou jedno. 

Děti dorostou a matka půjde do důchodu. Tehdy čtyřicetileté bývaly babičkami. Už neměly vlastní, ale měly možnost se vyřádit s vnoučaty. Mým rodičům bylo čtyřiačtyřicet, když se stali prarodiči, moje sestra a teta Božena, tátova sestra, co se vdávala v šestnácti, už to nemohla vydržet, byly s mou sestrou snad nejmladší babičky ve střední Evropě. Obě v šestatřiceti. 

Takže, když mi bylo dvacet, představa že mám sexuální poměr s čtyřicetiletou babčou, byla představa do komického hororu. Až koncem osmdesátých let minulého století se pár mých kolegů od plavbu odhodlalo se dát na babičky a oženili se dva s ženami o dvacet let staršími. Ty měly děti v jejich věku. V kormidelně jsme pak poslouchali vyprávění o manželce matce. 

Dívka, co si ve dvaceti vzala čtyřicetiletého, byla, podle tehdejších měřítek fakt divná. Pamatuji se, když jsem měl poměr po dobu šesti let s Markétou, která byla o dvacet jedna let mladší, bylo z toho v šoku celé mé ženské okolí. 

Nemohly pochopit, že ve své „stařeckém věku” si nacházím tak mladé děvče. Ptaly se mne, co s ní budu dělat? Jak byly zvyklé, že jejich muži už o ně zas až tolik v tom sexu nestály, že prostě čtyřicetiletý chlap je vyšeptalý. Což je omyl. Jak pravila jedná má známá, muži v libovolném věku mají potíže s erekcí pouze doma. 

Jo, mnohé ženy soudily a soudí muže podle toho, co zažívají doma. Aspoň většina tak o svých mužích mluví. Ne vždy hezky. A když chtějí chlapa odprásknout, zaútočí na jeho sexuální schopnost. Pro mnohé je to závěrečná rána do vazu, pokud v diskusi prohrávají. Jenže, chlap nikdy neokecá, jestli může, nebo nemůže. Je to hned vidět. 

Buď jsem měl v tomhle směru štěstí, ale spíš si myslím, že to není štěstím, leč pouze jen způsobem života, že sexuální problémy jsem nikdy řešit osobně nemusel. A také to bude psychickým nastavením. Nikdy jsem do sexu nevkládal myšlenky na výkon, ale pouze jen na zážitek. Chci si užít. Ne dřít. Užil jsem si a prožil jsem si. Tak jak jsem si vždy přál. A nikdy jsem nepotkal frigidní ženu. Prý existují. 

Pokud mi ženská voní, nemusím si dělat starosti, jde vše samo. Ale to jsem se dostal opět někam jinam. Vrátím se k těm sňatkům či partnerským vztahům mladých mužů a zralých žen. Většinou, je tam nějaký mindrák u těch chlapců, co žijí s dospělými ženami. Těm ženám se nedivím, testosteron u mládenců jen teče, jenže většinou ty vztahy končily smutně. Opustil ji a nechal v slzách. Už se ve třiceti nechtěl objímat s padesátiletou do menopauzy vstupující ženou. 

Ženy se v té době mnohdy hodně tělesně i psychicky mění a najednou, co fungovalo před rokem dvěma, už nefunguje. Přestane tomu chlapovi vonět. Což bývá právě často problém u běžných věkově k sobě odpovídajících párů. On v padesáti žádné problémy v oblasti sexu nemá, a najednou má doma místo ženy, „tlustého kamaráda.” A místo poklidné lásky nastává boj do posledního hrnku a lžičky. Tak nějak sleduji, právě ty padesátileté, co si pořídily děti mezi třiceti pěti a čtyřicítkou, jak těžce nesou svůj věk a stav. 

Kdysi, v té minulosti, kdy už byly v klimakteriu babičkami, mám pocit, že ten prarodičovský úděl nesly nějak víc smířlivě. Víc než dnes ten úděl matky, co je v klimakteriu. Nevím, tohle není má parketa, spíš je to jen pocit. Který mám při sledovaní těch matek. 

Mnohé ženy v mé generaci si libovaly, že si vnoučata mohou půjčit a zase vrátit. Jenže komu vrátí třeba desetileté dítě? Tím neříkám, že s tím mají problém všechny ženy, co mají děti v pozdějším věku, ale vím, že některé mají. Tak trochu je to podobné otcovství, kdy muži mají děti ve věku dědů. A s mladými ženami. Zřejmě všechno má svůj čas. A přírodu nelze ošálit. 

Ono je asi těžké, říct, tohle je dobře, tohle méně, zaujmout nějaký kategorický postoj. Ale asi je dobré poslouchat instinkt, který nás na rozdíl od genderových studií a feministicko-sociálního inženýrství docela spolehlivě vede. Máš krásné vlasy, pevné tělo, tím dáváš najevo, že jsi připravený/á uvést dítě do světa jako otec a matka. Pokud mají rodiče ve čtyřiceti letech třetí, čtvrté dítě, pak je to zcela jiná situace, protože tam už funguje zaběhnutá rodina, kde se povinnosti dělí. Ale i tak mají starší rodiče už víc naloženo, než ty prarodiče. 

Vím, že tohle může vypadat, že se více pohybuji ve sférách spekulace, ale pracuji mezi samými ženami, kde nejmladší je svobodná, bezdětná a zbytek jsou ženy mezi pětačtyřicítkou a důchodovým věkem. A tyhle záležitosti mezi sebou probírají. I v mé přítomnosti. A všímám si, že starší matky s jedním dítětem jsou mnohem víc úzkostnější, než byly kdysi mladé matky, co mohly mít ještě děti. 

Úzkostné matky, úzkostné děti. Jedno k druhému. Kdysi matky se staraly, aby děti neměly hlad a nechodily špinavé, nijak je nezajímalo, jak si děti hrají,  nedávaly tolik pozor, aby si neublížily. Dnes mají na starosti, jakou bude mít dítě správnou školu, správnou výživu, správné hry a správné kamarády.

Což je obrovský nárok na tu ženu. Mít všechno správně, všechno dokonalé a nic nezanedbat a ještě řešit své vlastní problémy se stárnutím, ubýváním sil, hormonální změnou. Případně starostí o své staré rodiče. A starší otcové nemají tu sílu a trpělivost na puberťáky.  A do toho třeba rozvod. Jo jo.