Nemám je rád a nejsou mí kámoši

Zrušil jsem jedno telefonní číslo. Šlo to docela snadno. Operátorka mne požádala o představení, což jsem učinil, pak přečetl ji výpovědní číslo a na všechny její otázky a nabídky odpověděl „Ne!”

Ono NE je v takových případech zcela nutné, neb jak jsem zjistil díky svým klientům, jakákoliv nerozhodnost se ze strany libovolného operátora, prodejce, vykládá jako souhlas s nabídkou. V případě rozhovoru s operátorem, prodejcem, používám tyto věty:
Oni: Máte ještě nějaký dotaz, zájem?
Já: Ne, nemám zájem!
Oni: Chcete si nechat ono číslo do zálohy, chcete zjistit, jak ona věc funguje?
Já: Ne, nechci, nemám zájem si ještě něco zjišťovat!
Oni: je to tedy všechno?
Já: Všechno, chtěl jsem zrušit číslo, zrušil jsem ho, dostal jsem nabídku, vyslechl jsem ji a nemám o ni naprostý zájem!

Odmítání systematicky trénuji. Trénuji pozornost abych nenaskakoval na takzvané vedlejší uličky, z nichž jsem jednu uvedl. Ona otázka zda je to všechno? Dávám si pozor, abych neřekl ani ano, ani ne. Obojí by si mohli vysvětlit jako můj zájem. Cíleně a promyšleně.

Se šmejdy, manipulanty, typu prodejců iluzí a prošlého zboží, musí být řeč jasná, srozumitelná a nezpochybnitelná v jakémkoliv dvojsmyslu. Taková řeč funguje, operátora, prodejce šmejdů otráví a oni jdou zkoušet štěstí jinam.

Píši tyhle příspěvky čas od času, protože je považuji za efektivnější, než kňučení, jak mě šmejd, operátor, vojebal. Dokud se lidé nenaučí bránit těmhle manipulacím, do té doby budou uzavírat smlouvy, které jsou jasně zcela v jejich neprospěch.

U některých korporací se na slušnost nehraje. Stejně jako u některých lidí. Ne všichni, ale někteří, jednoduše žádné svědomí a charakter nemají. Je zbytečné se ho dovolávat, očekávat lítost, či omluvu. I když, k čemu mi je omluva, když mě někdo okrade a ukradené mi nevrátí?

Od lidí, co mě okradli, podvedli, od těch omluvu nevyžaduji. S těmi se rovnou přestávám stýkat. Nic od nich nečekám, nic od nich nechci. Chci na nich jen aby vrátili ukradené. Držím se od nich dál a tak neplýtvám energií, kterou bych musel vynaložit na dávání si pozor na jejich chování.

Jestliže mě někdo podvede, nedodrží slib, byl bych naivní, kdybych očekával, že se v něm nějak hne svědomí. To se hne teprve tehdy, když se ten člověk dostane do úzkých. Dřív ne. Mohu uvěřit, že se změnil, pokud změní dlouhodobě své chování. Řeči a ujišťování mě neberou.

Sliby druhých lidí beru vážně. Ale jen do chvíle, než zjistím, že se chovají podle hesla: „Slibem nezarmoutíš.” Pak jejich sliby vyslechnu a dělám si svoje. Protože je ztráta času čekat na jejich splnění, pokud lze si opatřit opakovaně slibované a neplněné vlastní silou, udělám to. A tak nejsem odkázaný na cizí sliby, co nikdy nedojdou naplnění a jen člověk utrácí svůj čas a energii. Jo jo.