Nejsem odpovědný za cizí bolest a pocity

Pavel Bobek v dobách mého mládí zpíval: ...chtěl bych být nedělní ráno, v chodníku kvádrem žulovým a proč divný smutek mívám, to snad se nikdy nedovím... 

Je to krásná písnička s krásným textem.Ale, nevím
jestli bych chtěl být kvádrem žulovým, ani nejsem smutný, dnes ráno, protože
mě probudil déšť. Díky Bohu. Prší. Přemýšlím jestli jsem viděl díky vedru
uschlou trávu v Čechách v srpnu. Asi neviděl. Nevzpomínám si.

Je tedy nedělní ráno, zapršelo, doufám, že bude mírně pršet aspoň týden.
Tráva naroste, ta se většinou vzpamatuje rychle. Před tři a dvaceti lety
jsem touhle dobou putoval přes Španělsko. Tam jsem poprvé viděl suchou
trávu v srpnu, zavlažování, zažil dennodenní vedra, jednu bouřku za měsíc, než jsem
Španělsko od Pyrenejí až po Gibraltar přešel. Uvědomil jsem si tu odlišnost
od věčně „zelené” střední Evropy. Tehdy se ještě o globálním
oteplování moc nemluvilo.

Nejsem expert na klima, ani na počasí, což prý není totéž. Asi tomu tak
bude.Klimatolog není meteorolog. Stejně jako psychiatrie není totéž co
psychologie. Takže nejsem v těchto oblastech expert, nakonec tím se
netrápím, neb, když čtu vyjádření některých expertů v oblasti klimatologie,
jsem zmaten odlišnými názory a tedy se zahalím do vznešeného mlčení a čekám,
co se stane. Co mi taky zbývá?

Na téma počasí jsme měli takovou krátkou průpovídku u plavby.
„Proti Bohu, málo zmohu.” Jak se tak dívám dozadu na ty uplynulá
léta, zjistil jsem, že s počasím nic člověk nenadělá. Maximálně může se
starat, aby mu bylo co nejméně vedro, neutopil se při záplavách, nebo
nezmrzl. Zemědělství je známo asi deset tisíc let a deset tisíc let se
sedlák vyrovnává s počasím. Jako všichni ostatní lidé, ale sedlák ze všech
nejvíc. Sedlák na zemi, námořník na moři.

Člověk jednoduše není pánem přírody, on není většinou ani pánem sebe
sama. Což mnohým lidem nedochází. Domnívají se, že jsou středem vesmíru.
Člověk by mohl být tak maximálně správcem země. Ovšem jestli je dobrým
správce, už není tak jisté. Ale i zde se názory expertů mýlí. Jak tak
sleduji, experti se mýlí v ekonomii, v politice, v marketinku, nebo i v
medicíně. Bohužel poznání máme omezené, leč jsou mezi námi tací, co se
domnívají, že vědí všechno.

Všechno vědí, všude byli, ve všem vidí chyby, napravují svět, dělají
reformy, i tam kde to jakž takž funguje, ty reformy vedou k tomu, že pak
nefunguje nic. Někdy mám pocit, že kolo pokroku občas potřebuje nějakou
reformu, aby se mohlo dát do pohybu a bylo co dělat. Jako když manželé
přidou na to, že to manželství by se mělo nějak vylepšit. Třeba spolu víc
mluvit, víc chodit do společnosti. Do té doby se snášeli, jak to manželství
začnou vylepšovat, najednou jedna strana začne se slzou v oku vzpomínat na
ty krásné časy, kdy byl klid a nic se nedělo.

A čím víc mluví o tom, co nefunguje, tím méně manželství funguje. Takhle
to dopadá i ve větších celcích než je rodina. Jak se začne zdůrazňovat, co
všechno je špatně, co všechno potřebuje změnu, nejlépe hned, včera bylo
pozdě, tak se začnou dít věci. Přijde revoluční změna a manželství, stát se
slavně rozpadne, hodí se hrnek, nebo vystřelí z Aurory, padne pár ostrých
slov, nebo revolučních výzev a už to jede.

Obvykle vše skončí všeobecným debaklem a uznávaní zachránci jsou ti, co
se pokusí nastolit alespoň trochu podobné časy, co byly předtím. Musím říci,
že dodnes jsem rád, že devadesátá léta byly roky změn, ale změn, co se daly
unést i se všemi chybami, co byly. Experti budou mít jistě jiný názor, ale
tak nějak jsem tehdy oceňoval, že nehořely ulice, změny se děly bez
popravčích čet a pozvolný přechod od totáče až k rozpadu Československa
neproběhl podobným scénářem jako v tehdejší Jugoslávii.

Revoluce a příliš mnoho reforem nikdy ničemu neprospívají. Tohle říkám
svým klientům. „Nepospíchej, teď si přestal chlastat, fetovat, nebo
hrát. Fajn. V klidu si začni třeba čistit boty a zuby, jestli si to do téhle
chvíle nedělal a uvidíš, co bude dál.” Pochopitelně, většina lidí by
nejraději změnila vše v jednom okamžiku, protože by se ráda věnovala něčemu
„důležitějšímu.” Třeba ženským, chlapům, bohatnutí a jiné
podobně neodkladné věci.

Chápu je. Ženské se mi líbí, ne ve všem se ženskými souhlasím, ale
uznávám, že bez nich by to na světe nebylo tak pestré. Takže sleduji ženské
hnutí, ženskou emancipaci, fandím jim, jsem pro to aby měly úplně všechna
práva. A také všechny povinnosti. Stejně tak mají ti závislí všechna práva.
Někteří z nich, podobně jako jiní lidé, zapomínají, že mají i povinnosti.
Třeba v manželství nemá povinnosti jen jeden, nebo jedna. Oba mají
povinnosti a usilovat o svá práva bych doporučoval až po splnění povinností.
Manželům i začínajícím abstinentům.

Slogany o právech jsou bezva, dobře se čtou, dobře se artikulují, ale
skutečnost je často jiná. Jakmile mi někdo začne vysvětlovat, že on má
právo, zpozorním. Nebo, pokud se zaštítí zájmem rodiny, týmu, společnosti,
vždy vnímám jeho slogan jako manipulaci, která má zakrýt uspokojení jeho
potřeb. Možná se občas mýlím, ale raději se mýlím, než jsem manipulovaný.
Manipulovaný do uspokojování potřeb onoho dotyčného/dotyčné.

Zažil jsem mnohokrát v životě takové pokusy, vždy to mělo bouřlivou
dohru, dost často mě ti lidé obvinili z agrese, protože velmi neradi
slyšeli, že mám svoje hranice a pokud mi je někdo bude narušovat, bude ho
jeho narušování bolet. A taky je ono překračování mých hranic bolí. Někdy
hodně. Ale nejsem odpovědný za jejich bolest a pocity. Tedy v případě, že mě
chtějí manipulovat ve svůj prospěch. I když svou manipulaci mohou desetkrát
vydávat za obecný zájem. Jo jo.