Neharaším, v koutku způsobně čekám

Díval jsem se chvíli včera na norskou minisérii: „Boj o těžkou vodu.” Kdysi jsem viděl krásný film: „The Heroes of Telemark.” Pochopitelně řádně hollywoodsky upravený. I když ho točili Britové.

Britský film, kde hrály i hollywoodské hvězdy, ženy byly krásné, důležité, tak jak ženy jsou v životě důležité. I ve válce. Ano ve filmu, kde jsou hrdinové, hrdinné krásné ženy, které mají svoji úlohu, jako špionky, naprosto důležité postavy, podobně jako byly české ženy v heydrichiádě, bez kterých by český odboj nemohl existovat. Ale co mi na té minisérii zkazilo náladu, byla žena, která hrála taktickou specialistku speciálních jednotek zvaných: „Commandos.” Pochopitelně, ona byla ze všech účastníků nejchytřejší, nejlepší, nejdrsnější.

Filmy takto zpracované z mého hlediska nestojí ani za tu elektřinu, kterou musím zaplatit za promítnutí toho filmu v televizi. Vysvětlení, že režisér si tam dosadil smyšlenou postavu, aby mohl více pracovat s emocemi, mi přišlo evidentně pitomé. Pitomé, protože celá ta historka spočívá v jasném pokynu v tom, že je nutné dodržet genderovou vyváženost.

Jistě, jsou kurdské válečnice, byly ženské jednotky v sovětském Rusku za druhé světové války, britské wrenky, sloužící ve všech zbraních, jako pomocné síly. Nikdy jako specialistky na boj zblízka a nikdy v bojových jednotkách.

Je otřesné vidět a číst, že v historických válečných filmech je málo žen ve velitelských funkcích, stejně jako že je v nich málo černochů, co hrají zásadní roli v rozhodujících akcích. Připomínají mi ty požadavky onu dobu totáče, kdy všechny důležité vynálezy učinili ruští, potažmo sovětští vědci. A pokud je neučinili, tak minimálně na nich souběžně pracovali. Dělali jsme si z toho srandu, protože nám bylo jasné, že jsou to jen kecy.

Ano, ženy za války byly neskutečně důležité. Nastoupily do výroby, když muži šli do války, staraly se o raněné, řídily vlaky, autobusy, bez nich by tu válku vyhrát pro spojence nešlo. O tom není žádná diskuse. Jen je mi líto, že se autoři těch filmů, které by jinak byly hodně dobré, snižují k takovým „sovětským” postupům. Myslím, že ženy tohle nemají zapotřebí, aby se v jejich prospěch, a třeba i „umělecky”, falšovala fakta.

Žena jako specialistka pro Commandos, je v mých očích stejně věrohodná jako černoch v roli anglického krále z dvanáctého století, případně šlechtice v Čechách. Obávám se, že propaganda tohoto typu vyvolá stejnou reakci, jako vyvolávala ta bolševická. Věřilo jí jen minimum jedinců, a to jen těch nejomezenějších. Jinak ti inteligentní věděli, že jsou to kecy, kecy to budou a kecama zůstanou.

Vůbec, mě ono ženské zaujetí svými právy udivuje. Ženy hovoří o sexuálním harašení, a jak jsem zjistil, za dobu, co pracuji v převážně ženských kolektivech, kde ženy mají zásadní převahu, je nejhorší neharašit. Jsou uražené, když jeden přijde, pozdraví, udělá svou práci a s pozravem zas odejde. Jak jsem dozvěděl o sobě, že chodím s rypákem nahoru. Tohle pravila jedna dáma, která se cítila za místní krásku číslo jedna a já nic. Navíc jsem se dopustil neprozřetelnosti, že jsem se dal sbalit od jedné kolegyně, co byla o dvacet let mladší než ona a dvacet pět let než já. Jo harašení.

Pro některé, když chlap haraší, je to blbě, když neharaší, ještě horší. Pak si má jeden vybrat. Takže neharaším, způsobně čekám v koutku, podle mírně upraveného přísloví. Sedávej, chlapečku, v koutě, budeš-li hodný, jezinky najdou tě. A zkuste dát jezince jen malíček, utrhne vám celou ruku. Jo jo.