Nebýt barevných supermanů a gender...

Neděle. V neděli peru. Nevím z jakého důvodu. Prostě neděle je den na praní. Asi zvyk od ČSPLO, kde se v neděli na lodi většinou nedělalo. Nedělaly se takové ty údržbářské práce. Jen osobní věci.

Vlastně některé věci člověk dělá a nijak o nich nepřemýšlí. Takový imprint, tedy otisk, otisk do duše. Otisky jsou důležité. Něco se dobrého naučíme a pak to opakujeme, aniž bychom o tom přemýšleli. Pochopitelně, kreativita je důležitá, ale ustálené dobré návyky ulehčují život.

Takže peru, poslouchám starý, leč dobrý Semafor. Dívám se po netu, co dělají některé mé někdejší idoly, jako třeba Vlasta Kahovcová, dlouholetá vokalistka u Gotta. I když ona sama měla nakročeno do dobré pěvecké kariéry. Nakonec je z ní úspěšná výtvarnice, jak jsem zjistil.

Inu cesty lidí jsou různé. Lenka Hartlová někdejší dětská hvězda Semaforu je stále muzikantkou a zpěvačkou, jen v trochu jiném žánru. V židovské hudbě. Internet je hrozný a zároveň bezvadný. Chce-li člověk něco vědět, většinou se dozví. Každá generace má své idoly, svou muziku, své zpěváky. Není horší, není lepší, je jejich. Měl jsem a mám hodně rád muziku padesátých, šedesátých let, vyrostl jsem na rokenrolu a bigbítu.Ale vlastně ani ten střední proud mi nebyl nějak cizí.

Problém byl jen v tom, že k písničce potřebuji rozumět textu. Jsem člověk, přes slovo. A když slyším texty pana Suchého, což je v podstatě skvěle zhudebněná poesie, která dokázala oslovit opravdu široké masy. Z toho důvodu měl bolševik ze Semaforu a textů Jiřího Suchého vítr. Přitom ty texty byly většinou zcela apolitické, o životě, jak ho básník viděl.

Jenže bolševik, stejně jako dnes neomarxisté a sluníčkáři, touží po tom aby lidé viděli svět podobně jako oni. To jest, ideologicky správně, všechny kultury jsou si rovni a všichni mohou žít pospolu šťastně. Tedy bolševik pod podmínkou, že vykoření do posledního třídního nepřítele a neomarxisté všechny, co nevidí svět jako oni. Tedy multikulturně. I když oboje v základě selhalo dřív, než se kdo nadál.

Takže dnes mají potíže genderové aktivistky, neomarxisté s poesií, pokud není řádně gender, či multikulturní. S poesií, pohádkami, historii. Vlastně se ta historie opakuje a neomarxisté chtějí stejně jako kdysi bolševici určovat, co je správné, kvalitní a pokud se někdo vymyká z jejich vidění světa, jsou ochotni s ním uspořádat autodafe.

Autodafe je v podstatě vyhlášení inkvizičního rozsudku nad kacíři. Ti co nesdílejí stejnou víru, musí být vyhlazeni. Ohněm a mečem. Jsem sice katolík, ale nemyslím, že bych toužil po návratu inkvizice. I když ji docela chápu v dobovém kontextu. Bohužel se inkvizice vrací. V jiné podobě, ale rozsudky bez soudu už padají. A nikdo se neptá z těch inkvizitorů, zda se obviněný přiznal a zda mu někdo něco dokázal. Prostě je odsouzený, jako rasista, xenofob, nebo násilník.

Já jsem prvního černocha ve svém životě viděl v Děčíně na náměstí v roce 1964, nebo 1965. A teď se dočítám, že je málo multikulturní film, nebo počítačová hra, která se zabývá historii střední Evropy, pokud v ní nejsou barevní. Takže budeme falšovat historii, jen proto aby v ní byli ženy ve vůdčím postavení, barevní, co vždy a všude převyšovali všechny bílé. Podle výkladu některých tvůrců.

Tedy pokud možno v rolích, kde zcela jasně zastiňují ty bílá mužská nemehla. Tak nakonec dojdeme k tomu, že nebýt barevných supermanů, mužů a žen, celá bílá civilizace by byla dobrá k tomu, aby pod ní praskla větev.

Nepochybuji, že mezi barevnými jsou inteligentní, schopní lidé, lidé, kteří umí a není od věci aby se o nich mluvilo, psalo, filmovalo. Ale nedělat jim medvědí službu tím, že je pletou někam, kde nikdy nebyli. Stejně tak ženy.

Protože pokud shlédnu korektní film dnešní doby, mám pocit, že vlastně ve všech vyšších funkcích jsou černoši. Samí vysoce kultivovaní lidé, jenže statistiky říkají něco jiného. Už se „těším“ na doby, kdy vlastně bílí muži budou ve filmu pouze v roli sluhů, pochopitelně zcela neschopní, a ženy budou těmi, co ovládají svět, co je lepší a citlivější. Pochopitelně barevné ženy. Především lesby. Rovnoprávnější, spravedlivější. Jo, nebýt žen a barevných supermanů, byl by svět v troskách. Když vidím některé české ministryně, nynější i minulé. Nebo hejtmanky. Žasnu. Ten šarm a intelekt.

Jen mi uniká proč ty citlivé, spravedlivé a milující ženy, se mnohdy snaží zničit ty muže, které opustily a mají potřebu se s nimi vyrovnat způsobem, kterému se říká. „Zavřít až zčerná.” Třeba obviněním ze sexuálního zneužívání dětí jejich otcem. Není jich zas až tak málo. Jsou otázky, které si kladu a nedostávám na ně odpovědi.

Nefunguje vám rodina

Myslím ty realistické, nikoliv ideologické. Má-li tohle vést k zrovnoprávnění, tak si myslím, že je to mylná cesta. Lidé jsou si rovni, před Bohem i zákonem, jen bohužel nemají stejné schopnosti. S tím se nedá nic udělat. Ani zákonem nařídit. Nesmí dostat, ta spravedlnost a rovnoprávnost dostat tam, že jsou někteří rovnější. Jo jo.