Ne a ne se stát andělem

Když se zkouší divadelní hra, která není dopsaná, je to zajímavá zkušenost, Několik měsíců jsem dumal nad tím, jak celou hru smysluplně ukončit. Nic mě nenapadalo. Nechal jsem to být, abych během dvou dní všechno dopsal, vymyslel konec. Nakonec jsem zjistil, při včerejší čtené zkoušce, že jsem dobře udělal.

Přečetli jsme, pobavili jsme se a bylo řečeno většinou zkoušejících, že hra má spád, graduje, kde gradovat má. Samozřejmě, tohle je subjektivní pocit, který mám já a účinkující. Už jsme zaujatí. Ale přesto si myslím, že když se herečky rozčilují nad některými výroky mužských postav, budou asi i rozlobené mnohé ženy v jevišti.

Ale hra, která vyvolá emoce, je hra o životě. Nemyslím takové děje, které mají jen vyvolat pozdvižení a provokaci. Nijak tou hrou nemíním provokovat, stejně jako nemíním provokovat svými blogy, nebo knihami. Prostě vyprávím příběhy z reality, kterou znám. Znám ji natolik dobře, že mnohé věci „šokují,” ty neznalé, ale není v tom úmysl. Nijak necítím potřebu ukázat hrůzu fetování, chlastu, nebo hazardní hry. Na to jsou jiní. Já ze svéj'ho hlediska tohle považuji za zbytečnost. Nikoho taková podívaná neodradí, pouze jen navnadí některé jedince, aby to zkusili.

Příběhem ze života lidí abstinující, kteří jsou v terapii, chci jen dát najevo, že se dá o tomto způsobu života napsat pravdivě, s nadějí, také o jejich smutcích a nezdarech, kdy přesto zvládají svůj život, aniž by upadli do starého způsobu života. a přesto ukázat, že tohle lze žít bez nějaké pohádkové atmosféry.

Je dost lidí, kteří se srovnají se svou minulostí, lidí závislých, abstinujících, co prošli terapii v plné životní zátěži pouze ambulantním způsobem. Mám většinou lidi ve skupinách, kteří prošli ústavní léčbou, ale mám i jedince, co do skupiny přišli takzvaně z venku a nejsou méně úspěšní. Po nějakém čase se zařadí, pochopí o čem je řeč, zabývají se svým životem a jsou pro skupinu velkým přínosem.

Hra, kterou jsem napsal je právě o lidech, co neprošli ústavní terapii, ale pouze ambulantní. Nakonec, mám s tímhle svou zkušenost. Sice pracuji v instituci, která se zabývá terapií závislosti, ale sám jsem ničím takovým neprošel. Prošel jsem přesně jen tou ambulantní terapií. Přesto, stejně jako ti, co jsem s nimi strávil několik let v jedné terapeutické skupině, jsem dospěl až k tomu, že jsem se stal profesionálem v tomto oboru.

Ano, lidé procházející terapií nejsou andělé, ani se díky té terapii, anděly nestanou. Naučí se rozumět sobě samým, pochopí, že mají právo na své pocity, zjistí, že utrpení bývá dost často posilujícím a formujícím prvkem života. Uvědomí, že nic není zadarmo, ale že na emoce se neumírá. Neb jeden z největších strachů závislých je jejich emoce zahltí a zničí.

Tohle a ještě několik dalších podobných věcí se pokusím ukázat. Jak tu hru přijmou diváci, netuším, jakákoliv „umělecká” činnost je vždy loterie. Loterie v níž vyhrává jen málokdo a jen málokdo dojde pochopení a obdivu. Rozhodně asi nedojdu obdivu lidí, kteří mají pocit, že se s takovou záležitostí musí vyrovnat každý sám a každý z těch, co se s tím sami nevyrovnali jsou vlastně slaboši.

Tenhle názor, když slyším, říkám si proč si sami neoperují vnitřnosti,, sami se nevyrovnají s rozvodem, používají k tomu třeba advokáta, sami si nepostaví železnici, nebo alespoň silnici. Takže tyhle názory neberu vážně. Lidé, kteří se dopouští chyb, umí se poučit z chyb druhých, dát na zkušenosti druhých, jsou v konečném důsledku lidé velmi úspěšní. Dokonce i ti, co nemají zrovna vábnou minulost. Ale, jak už jsem řekl, nebyli andělé a pokud se o stav andělskosti pokouší dostávají se do docela velkých problémů.

Ti, co chtějí být jen těmi obyčejnými lidmi, zvládající běžnou životní zátěž, nakonec většinou díky tréninku ve zvládání zátěžových situací, kterými skupinová terapie, mimo jiné také je, jsou lidé,kteří většinou jako všichni trénovaní lidé, unesou mnohem více, než lidé, co neměli problémy, ale nejsou trénovaní. Takže nakonec na své zvládnuté závislosti vydělají. Ovšem za předpokladu, že nasadili veškeré úsilí. Což většinou je pro ně nutnost, nikoliv zásluha. Což si na rozdíl od těch „dokonalých, ” uvědomují.

Nevím jaké je být andělem, ale doufám, že vím jaké je být člověkem. Z mého hlediska být člověkem je docela dřina. Nic moc v životě nejde lehce, člověk jako takový, ať chce nebo nechce se pořád učí. Ti, co jsou zapomnětliví, se učí bolestněji. Ale učí se rovněž, jako ti méně zapomnětliví. Jen jim učení déle trvá. každý člověk se nenaučí do konce života všechno. Umí jen to, co potřebuje k přežití a když mu vyprší čas, neumí toho tolik, aby přežil dále. Ani se nemusí ničím provinit, nebo udělat chybu. Jo jo.