Nahoře i dole, chaos plný řádu

Konec týdne, doděláváme webové stránky. Už se to začíná rýsovat víc a víc. Mám radost, ale jsem i hodně unavený. Nikoliv ze stránek, tam dře Martin Krupička. Já jen schvaluji. 

Občas si říkám, že už bych si měl dát pohov, omezit se jen na nějaké malé věci.

Jenže malé věci mě zas až tolik nebaví. Takhle, baví mě dělat malé věci ve velkém množství. Třeba malé kroky na daleké cestě. Krok nemám nijak dlouhý, ale když třeba v létě těch kroků za den udělám čtyřicet tisíc, tak je dost velký počet těch kroků, abych byl spokojený s ušlými kilometry.

Usnu, spím dvě hodiny, probudím se vyspalý, koukám na fotbal. Sparta opět je remizovala. Už má prostě letos jen to, aby nějak tu ligu dotáhla do konce. Přes léto se dá dohromady, nebo také nedá, záleží na penězích a ochotě všech účastněných. Babiš, vládní krize, milost pro Kajínka, odchod kolegyně, se kterou se mi dobře spolupracovalo, to vše je jeden celek proběhlých dnů. A dokonce je pro mne dost obtížné určit, která je ta, co mne nejvíc oslovila. Jdu spát, probírám těch uplynulých čtrnáct dní, co se tohle vše děje.

Zrovna si čtu knihu „Tao fyziky,” kde se dočítám o podobnosti Véd, Zenu, Tao s kvantovou teorii. Protiklady vyvářejí jednotu. Začátek je také konec, Jin Jang. Když přemýšlím o některých láskách, které se z ničeho nic zjevily a zároveň čase z ničeho nic odešly, pak si říkám, že možná na tomhle je mi ten myšlenkový systém Fritjofa Capry blízký a pochopitelný.

Nejenom vztahy, ale i právě ty události, které jsem spojil do zdánlivě neslučitelného celku, kde se odehrávají, existují a samy sebe vzájemně ovlivňují. Jak jednotlivé lidi, tak i celky. Babiš se „ptá” občanů, zda má jít za ně bojovat. Přijde mi to přesné k té teorii, kterou Fritjof Capra předestírá. Člověk, který má jen své zájmy, evidentně kolem něj, je to všem jasné a chce bojovat za obyčejného člověka, aby mu bylo lépe.

Babiš, ten samovládce, člověk, který nesnese odpor, najednou ví, že bez těch bezejmenných, chudých, kteří mají jen ten jeden hlas, jsou vlastně těmi, kteří jediní mohou tomu Andrejovi dopomoci k moci. Kolik je najednou v tom dotazu nechtěné pokory, jejíž nutnost by si ten člověk neuměl vůbec v jiném případě představit. Možná jím předstíraná pokora, ale zcela nutná.

Přijde klientka, vypráví mi příběh své lásky s milencem, hovoří o tom, že je vdaná, ale svého muže si váží, rozvádět se nechce, ale chce aby její milenecký vztah byl šťastný. Aby ji její milenec miloval, nechtěl hledat pravdu, ale chtěl být uvolněný, šťastný v její přítomnosti. Aby byl šťastný i její muž a třeba pochopil její lásku.

Taková klientka nebyla jedna. A najednou si uvědomuji, že tohle je přesně ten příběh, kdy terapeut, milenka, ani jeden z nich nemusí konat nic, jen nechat plynout a počkat. Samo se vytřídí, samo nabídne řešení. Všechny slova jsou marná v takovém případě.

Stejně tak ten odmítnutý milenec, který doufal aby zjistil, že vše je jinak. Napřed přijatý, pak odmítnutý, ze strachu, co by následovalo, kdyby dáma mu vyšla celým tělem i srdcem vstříc. Na jedné straně její touha, na druhé straně její strach. Prudkost a opatrnost.

Vše plyne, vše je nestálé, nevypočitatelné, pozoruje-li ten děj pozorovatel, je tím dějem ovlivněný a zároveň ten děj svým pozorováním ovlivňuje. Mnohokrát jsem jen pozoroval, mlčel, aby mi žena, která byla pozorována, mne přitahovala, tím mě ovlivňovala a pak mi řekla. „Nikdo mě tak nikdy pozorně neposlouchal. Jsi báječný chlap.” Vlastně jsem ji nijak svou báječnost, než tím pozorováním neprojevil.

Lidé mnohdy nechtějí čekat. Říkají, když nebudu nic dělat, vše mi uteče. Možná ano, ale já třeba vůbec nehledám klienty, stejně jako jsem nikdy nehledal milenky. V klidu jsem čekal a čekám, aby se vždy někdo objevil. Někdo důležitý. I klienti ovlivňují život terapeuta. Stejně tak milenky. Takzvaně mi unikaly ty zajímavé, až se vždy objevila z ničeho nic ta nejzajímavější. Ty zajímavé procházely, hledaly aktivního chlapa, co se o ně bude ucházet, ta nejzajímavější byla zvědavá, proč sedí a čeká.

Stejně tak sedím doma, píši si blogy aby najednou zazvonil telefon a zcela neznámí lidé s různými hlasy mne žádají o konzultaci. Prostě si přečtou nesouvislý blog a požádají mne o můj čas, za který jsou ochotni zaplatit. Občas jim vyprávím příběhy, občas je poslouchám, někdy s nimi souhlasím, někdy je povzbudím, dost často zarmoutím, protože chtěli něco jiného, ale chtěli nemožné, jako ta paní, co chtěla milence se kterým by prožila naplno milování, které by ji uspokojilo a přitom aby zůstala pro všechny věrná manželka.

Jo, to je to Tao, co je nahoře a je také i dole a vlastně je to nepojmenovatelné a nevyslovitelné. A stejně tak je to Zen, kdy osvícení spočívá v tom, že jím spím, vyprazdňuji se, oblékám se, jako to dělají ti ostatní a přesto to člověk osvícený dělá jinak a zároveň stejně. Jak říkají zenoví mistři. Tohle všechno je ten chaotický život, neuchopitelný, nepojmenovatelný, nezařaditelný a přesto plný řádu. Jo jo.