Na sloupech veřejného osvětlení

Zjistil jsem podle čeho se mimo jiné orientuje záchranka. Šel jsem poklidně z Billy, kde jsem si nakoupil při návratu ze skupiny. Těším se na večeři, neb jsem měl hlad a z ničeho nic na mě volá dáma dost přes padesát, že potřebuje pomoc. Prý upadla, když naháněla psa. A nemůže chodit. Vyslechl jsem ji, posadil ji na plůtek kolem dětského hřiště a zavolal 112. Dispečerka se mě tázala na adresu, ulici jsem ji prozradil. Jenže chtěla vědět, kde přesně. A dotazovala se jestli je tam lampa veřejného osvětlení. Byla.

Tedy jsem ji musel nadiktovat číslo na ni upevněné, byla spokojená, pak mě přepojili na záchranku, kde mi sestra nakázala, abych rozhodně dámu těch dvěstě metrů. co prý bydlí nikam netahal, neb ji mohu hodně poškodit. Poslechl jsem ji. Musel jsem na onu zraněnou dámu zvednout hlas, protože měla svoji hlavu, ale zvednout hlas na starší dámu, stejně jako na kohokoliv mi nedělá problém. Poslušně zase usedla na plůtek a čekali jsem na sanitku. Pejsek se taky choval způsobně, tak jsme si při čekání krátili čas povídáním. Dáma nijak nelamentovala, pouze u sebe neměla mobil, aby mohla zavolat dceři, číslo si nepamatovala, abych ji zavolal já.

Měl jsem nápad, že bych ji do toho bytu zašel, ale bála se zůstat sama. Aspoň povídala, tak to pak musela zařídit záchranka, která fakt přijela do 15 minut. Gentlemani ze záchranky poděkovali, dáma poděkovala a šel jsem domu, chytřejší o to, že na sloupech veřejného osvětlení jsou čísla, podle kterého se orientují hasiči, záchranka nebo policajti. Mazaný. Snědl jsem uzenou makrelu, tvaroh s lněným semínkem a rajčata. Chutnalo mi. Doufám, že se dáma uzdraví, tímto ji to uzdravení přeji a doufám, že to nebylo nic vážného, co by se nedalo léčit.

Inu, opravdu nevíme ani dne ani hodiny. Člověk si jde na procházku se psem a nakonec ho odveze záchranka. Jo a kde jsou pak všechny plány a pýcha na majetek, vzdělání nebo mládí? Nikdy nevíme, koho budeme potřebovat, nikdy nevíme, kdo nám bude prospěšný. Třeba jen tím, že zvedne telefon a zavolá, tam kam má. Tak si tak říkám, že potřebujeme, ne tu socialistickou solidaritu, co nám na ní berou peníze, které pak rozhází na hovadiny, ale tu zcela obyčejnou lidskou.

Pokud platíme zdravotní pojištění, tak nedostáváme nic od „milovaného státu,” ten si platíme, ale potřebujeme to zlaté pravidlo, co se dá obrátit. Co chceš aby jiní učinili tobě, učiň ty jim! ne vždy se k nám tohle vrátí, ale většinou, co mám zkušenost, tak se vždy najde kdosi, kdo má soucit. Vím to, protože i mě posloužili v dobách nouze lidé, co mě neznali, nic mi nedlužili a neměli ke mě žádný závazek. Jak říkám, na sloupech veřejného osvětlení, ve výši očí, jsou čísla a ty pomáhají, těm, co nám pojedou na pomoc. Jo jo.