Muž nemusí nutně čelit každé situaci

Jo, když se to umí, je to hračka. Jak se říkávalo v mém mládí. Nechodila mi na Slackwaru síťová karta. Až jsem si vzpomněl na konfigurační soubor a příkaz modrobe. Pak už to byla ta hračka.

Tak to v lidském životě chodí. Lidé se dřou, místo toho aby přemýšleli. Jako já. Už rok jsem mohl jezdit za pouhých 120Kč, protože už je mi víc jak pět a šedesát. Až mi to prozradila paní u okénka, když jsem si chtěl koupit kupon na čtvrt roku. Takže jsem zaplatil těch stodvacet a mohu do sedmdesáti, když se jich dožiji, jezdit zadarmo MHD.

Tedy, ne že bych zas tolik toužil jezdit MHD. Taková zábava to zas není, ale pokud pracuji, auto nemaje, MHD jezdím. Občas se bavím, ale jen občas, občas tiše trpím, protože je mi jasné, že pokud mi někdo telefonuje za zády, nedělá nic protizákonného. Pouze mne obtěžuje svými vzdechy lásky, to je jedna věc, nebo s dítětem nakupuje. Čas od času pochopím, že se nejedná o dítě, ale o manžela, či partnera, který je instruován, co si má vzít k jídlu, kde má ponožky a kdy má být doma.

Tohle jsou věci, které baví jen občas. Po ránu tedy nejméně, odpoledne, už tohle snáším lépe. Jo jsou to věci. Bavil jsem se onehdy na skupině o tom jestli je možné vydržet hodinu a půl, co trvá skupina bez mobilu. Někteří jedinci se tvářili, jako že to přece není skoro ani možný. Protože, co kdyby nevěděli, co jim kdo chce. Báli svých pocitů. Nakonec, lidé se bojí nejvíc svých pocitů, že budou nervozní, budou mít strach, protože, co kdyby jim uniklo něco strašně důležitého.

Používám nepřijaté hovory jako test zájmu volajících. Nechci mít mobil stále v ruce a je mi jedno, jestli ten druhý musí čekat, až se vyspím, nebo až dodělám program s pacienty. Prostě nejsem v dosahu. Zavolám zpátky, když mám čas. Občas se mi stane, že mi nikdo nezvedne, tak to nechám být. Prostě, pokud mě chce někdo vidět, slyšet, musí mi zavolat znovu a musí se trefit do mého času.

Co mám skutečně v „v oblibě,” jsou lidé, co volají v pátek večer, nebo v sobotu večer, že mají problém. Tedy, pokud mají nějaký náhlý, tak jsem vlídný, pokud dlouhodobý, domnívám se, že pokud to vydrželo tak dlouho, do pondělí to vydrží také. Chápu, že někdo v sobotu večer mezi osmou večerní a druhou ranní dospěje k rozhodnutí něco s tím životem udělat, a má potřebu mi to říct, protože se bojí, že to do rána zapomene. Chápat mohu, ale radost tedy nemám. Ani trochu.

Mnozí lidé žijí v jakémsi přesvědčení, že pochopení znamená souhlas a zároveň radost. Obávám se, že tenhle názor, přesvědčení s nimi skutečně nesdílím. Něco chápat, nutně neznamená souhlasit, či se radovat. Fakt ne. Stejně jako když mi někdo po dvanáctihodinové práci, chce sdělovat svoje potíže, problémy své i druhých. Tohle měly ve zvyku mé lásky. Uviděly mne a hrr na mě. A už mi valily klíny do hlavy.

Mnohé ženy takhle snadno přijdou o docela komunikativního muže. Melou a melou a on jim zdrhá z domova, protože ho nenechají ani vydechnout. Mluvím ze zkušenosti. jak vlastní, tak svých klientů a klientek. Bohužel a nechápou, že méně je v takovém případě více. Přečtou si,nebo jim někdo řekne, že lidé mají spolu mluvit, což je nepochybně pravda, ale už jim nikdo neřekl, že je i míra sdělovaného.

Měl jsem kdysi lásku. Krásnou, chytrou, ale děsně ukecanou. Jednoho krásného odpoledne jsem se sebral a vrátil se za čtyři týdny. Šel jsem na posádky a napakoval na první možnou loď.  Nečekala na mě. Vyrovnal jsem se s tou situací a nic ji nevytýkal. Byly to krásné čtyři týdny. A uvědomil jsem si, že občas kdo hrdinně nečelí tak zátěžové situaci a uteče. Vyhraje. A lodě plují dál. Jo jo.

Na širém moři