Mnozí lidé, jeden příběh jako přes kopírák

Čas od času dostává maily od čtenářů mého blogu. Jsou nespokojeni s tím, že uveřejňuji příběhy závislých. Domnívají se, že jejich známých, nebo příbuzných. Zlobí se na mě, chtějí abych ten příběh změnil, smazal.

Ty příběhy které pozměněné a bezejmenné uveřejňuji. Pochopitelně chránímidentitu svých klientů. Ty příběhy, jak vyplyne z následujícího, nejsou jen o jednom člověku, dvojici atd, ale o mnohých dalších.

Pamatuji se jak se kdysi na mě hněvala jedna má známá, když si
přečetla kapitolu v mé knize „Ze závislosti do
nezávislosti.” Ona kapitola pojednávala o dceři a matce, která
měla potíže s alkoholem. Ten jeden příběh by se dal klidně napasovat
na tři dvojice lidi, které jsem během své práce se závislými a
spoluzávislými poznal. Ti všichni by se v tom obecně popsaném
příběhu poznali. Nemusel bych na něm měnit ani slovo. Pouze ty
vymyšlená křestní jména.

Stejně tak se domnívají rodiče dětí, že jsem psal o nich a jejich
synovi, dceři, obracejí se na mě sourozenci, abych změnil to či ono,
případně vyjmul jeden dva odstavce. Nikdy to neudělám a odpovídám tě
sourozencům, že pokud mají někoho takového v rodině, pak chápu
jejich pocity. Nikdy jim neřeknu: „Ano váš bratr, sestra,
matka ke mně chodí.” Ovšem pokud přijdou spolu, nikdy
nenapíši, že bratr se sestrou za mnou byli a měli tenhle
problém. Příběh v detailech změním, ale nemohu změnit ten pevný
rámec, do kterého všechny ty příběhy stereotypně zapadají.

Píši příběhy závislých, ale nikoliv přesně určené kauzy. Viděl
jsem rodiče závislého lékaře, psychiatra, internisty, chirurga,
všichni ti synové homosexuálové, a poslouchal lamentaci rodičůw kteří
chtěli na svém synovi, aby upustil od své orientace a oženil se a
měl děti. Byla u mne matky s dcerami, která se živily prostitucí. V
podstatě ani už ne za peníze, ale jen za drogy. Příběhů jako je
Katka, onen časosběrný dokument jsem viděl za dvacet tři let praxe
tolik a ještě k tomu téměř identických, že bych nic jiného nedělal,
než ty příběhy vyprávěl. Se stejným průběhem a stejný dopadem na ony
ženy, či muže.

Byli u mne rodiče se synem, který se živil jako homosexuální
prostitut, zoufalá matka, která se tohle dozvěděla od svého kolegy
známého, homosexuála, jež nic zlého netuše se pochlubil novou
známostí, nebo lépe řečeno novým miláčkem, kterým byl její syn. Prosila syna aby toho nechal. Jenže jeho to na eskortu bavilo. Bavily ho muži i ženy. A fetoval.

Život závislých a jejich osudy jsou většinou jako přes
kopírák. Slyšel jsem mnoho manželek, které uvažovaly o tom, že své
muže hráče zabijí. Dvakrát jsem vyslechl monolog dvou různých žen,
které uvažovaly zcela identicky, ačkoliv se neznaly, že své
nezletilé děti posadí do auta a rozjedou se s nimi proti zdi, aby
spáchaly hromadnou vraždu a sebevraždu. Naštěstí to ani jedna
neudělala.

Chtěl bych mít peníze, které dědové ukradli svým vnukům z kasiček,
peníze, co jim předtím sami dali, chtěl bych mít peníze, které hráči
si půjčili na hru a jejich manželky pak za ně splácely v nikdy nekončící
exekuci exekutorům. Případně žili v insolvenci, když museli udělat
díky těm dluhům osobní bankrot.

Dělám tuhle práci dvacet tři let, mám občasné úspěchy, které mě
ujišťují, že má smysl, z toho důvodu nepodléhám ani vypálení ani
frustraci. Mnozí lidé se domnívají, že nemám respekt ke svým
klientům. Bohužel, někdy tragická fakta, pokud se napíši, vypadají
komicky. Ano je komické, když dospělého syna zavřou rodiče doma, aby
ho uchránili před alkoholem a on jim uteče a zlomí si na útěku
ruce. Fakta jsou nejbolestivější a zároveň nejkomičtější.

Mám-li být upřimný, je mnohem jednoduší říci, „Zlomené
ruce.” Než říci: „Roztříštěná lebka, zlomená
páteř,” při pádu z osmého patra, odkud se pokoušel uniknout
zamčený manžel, kterého matka s manželkou zamkli aby nemohl do
hospody. Vysokoškolák, inženýr, IQ kolem 140.

Spolupracoval jsem jednom z dílů Rodina a já, (celkem jsem jich
natočil šestnáct), kde jsem se zabýval právě těmi úmrtími, na
základě skutečných
případů. Předávkovalo
se mi dítě

Tehdy jsem ještě vedl skupinu pro rodinné příslušníky, některé ty
kauzy, pochopitelně patřičně změněné jsem použil jak pro seriál
„Ze závislosti do nezávislosti,” tak i tom pořadu
„Rodina a já.” Opravdu byla to vždy těžká chvíle, když
mi matky těch dětí na Vánoce volaly, že jejich syn, dcera se
předávkovali, spáchali sebevraždu oběšením, nebo uhořeli v posteli,
když se zadusili kouřem z hořících lůžkovin díky zapálené
cigaretě. Díky práci se závislými a také spoluzávislými, mám toho za
sebou hodně.

Pokud mi tedy lidé píši, pak jim mohu říci jen
jedno. „Ano, je to i o vás, ale nejen o vás. V jednom
příběhu může figurovat velmi velký počet osob. A pořád to bude
jeden příběh. Jako přes kopírák. Jo jo.

PS: doplnín ještě dvěma odkazy na seriál "Ze závislosti do nezávislosti"

Fetka

Péčková past