Mazaní jsou holt mazaní

Dal jsem si po ránu tlustý kafe. Probudil jsem se kolem půl jedenácté, protože mám dovolenou a vůně tlustýho kafe mě uhodila do nosu. Úplně jsem ji cítil. Ač jsem vedle sebe žádný kafe neměl.

Tlustý kafe, je kafe, kterému na LCHF říkají „neprůstřelný.” Kokosový olej, asi lžíce, máslo, taky asi lžíce, kafe podle kdo kolik dává, zalít horkou vodou a pak rozšlehat do hladka. Pohoda, člověk nemusí snídat, hlad nemá aspoň dvě hodiny.

Jak si tak čtu na FB, ve skupině „Keto a Low carb” kde jsem nějaký čas členem, nestačím se divit, co všechno tam někteří erudovaní jedinci dokáží vytvořit. Údiv je v dobrém. Akorát mi tam v rámci čistoty pravověrnosti a dobrých mravů mažou některé příspěvky. Ale to mi nijak nevadí. Nejsou ty příspěvky vždy k věci.

Tedy tam říkají. Chodím si tam číst rady těch erudovaných a prohlížet fotky těch, co díky LCHF zhubli třeba o čtyřiceti a více kilo. Včera tam bylo foto dámy, jak ji Pán Bůh stvořil v tom čase, kdy měla asi 120 kilo, patřičná místa, zabarvena černě a foto, už v plavkách, kdy měla o skoro o padesát méně. Vysoce motivační foto.

I má láska si všimla, že mám díky LCHF břicho menší, když přijde a vyjde na ni řada aby vařila, což na ni skoro vždy vyjde, neboť se spravedlivě rozpočítáváme, rozpočítávání vedu já, tak uvaří něco dobrého LCHF pravověrného. Vždy mi chutná. Je učenlivá.

Ale mne chutná i třeba snídaně, co si dělám odpoledne já. Já moc nerozlišuji, snídaně, oběd, večeře. Jím kdy mám hlad, což díky LCHF není zas až tak často. Jak mile se člověk napere těmi tuky, bílkovinami a vlákninou, což znamená máslo, olej olivový, sýry, tvaroh a další mléčné výrobky, k tomu avokádo, bůček, slanina, maso a zelenina, tak se zasytí, malý příjem sacharidů zajistí, že se spalují ty tuky a hubne se. Oříšky jsou taky dobrý a předevčírem jsem si zase koupil borůvky.

Cítím se dobře, moc dobře. Pravda mé jídlo není zas až tak sofistikované, jak se dočítám na výše zmíněné skupině na FB, ale jednoduché. Říkám si že Indiáni, Eskymáci, Sanové, také moc se stou přípravou nepárají, jedí jednoduše, co savana, ledová pustina a polopoušť dá. A jak jim chutná. Takže se najím, chutná mi a ještě se moc s tím jídlem zas tolik nepárám.

Co tedy musím, je si hlídat pitný režim. Pokud bych tak nečinil, asi bych měl potíže s ledvinami. Ale dost vody a dost kafe a čaje, jistí pohodu. Ráno vstanu, přesně jak píší v učených příspěvcích na internetu a v knihách, vypiji sklenici vody, zavodním organismus, pak si dám tlustý kafe, nebo i tlustý čaj, příprava i ingredience tytéž. A svět je hned docela zajímavé místo.

A když mám dnes tu dovoleno, budu si číst učené knihy a koukat na westerny. Na YouTube jich je hafo, člověk je nemusí ani stahovat, většina z nich má anglické titulky, dokonce jsem včera shlédl jeden bez titulků a pochopil jsem z toho čemu jsem rozuměl a s následného děje, o co jde. Nakonec, ono není složité u westernu pochopit zápletku. A jeden se zlepšuje v angličtině.

Kdyby se náhodo zlepšily má kolena, třeba bych se mohl vydat na malý pěší výlet do nějaké anglicky mluvící země. Uvažuji o Irsku. Tam prý sice pořád prší, ale třeba zas nebude až tolik a podívat se po Irsku, by nemusel být špatný výlet. Uvidíme. Závisí vše jen na mých kolenou. Sice jsem viděl kdysi dokument, jak si majetní Irové půjčují koňská spřežení a cestují s vozem s plachtou, ale koně jsem řídil naposled a to ještě pod dohledem pana Česneka v Blatnici, před víc jak čtyřiceti lety.

Cestovat se spřežením není jen tak. Starat se o ně, umět s tím vozem jezdit, to chce cvik a praxi. Ani jedno nemám. Shetlandský poník je v tomhle směru jednodušší, víc vydrží, napase se a mnoho nepotřebuje, ale velký kůň to je jiná kapitola. Asi bych musel před takovým výletem někde absolvovat cvičení jízdy se spřežením. On by stačil na takovou cestu i jen jeden koník, nebo poník, co umí tahat a není moc extra zarputilý. Jo sny jsou stejně bezva.

Člověk si píše, a v duchu už vidí sebe sama, jak sedí na kozlíku, zatknutý bič vedle ruky, prozpěvuje na celou silnici, kopyta klapou, občas se zastaví, koník dostane ovsa, aby se mu lépe tahalo, kočí si dá kousek špeku, pár vajec, které si připraví na plynovém vařiči, může mít i větší bombu, neb koník ji utáhne, a nemusím ji vláčet v ruksaku na zádech, či ve vozíku, co táhnu za sebou.

Má láska by byla nadšená z takového cestování. Nevím jestli vůbec mám tohle psát do blogu, protože hned bude chtít abych to zrealizoval.Jak říkám, něco takového bych podnikl hned. Ale jsem si vědom svých nedostatků v této oblasti. Cestovat s koněm, není podobné jako jít jen tak s ruksakem. V Kanadě jsem se o něco podobného pokusil s poníkem a nevyšlo to. Pravda, jen díky tomu, že Milada koupila od podvodnice poníka, co měl umět tahat s vozíkem a poník tahat neuměl. A ani nechtěl.

Obchodovat s koňmi se vždy muselo umět, stejně jako obchodovat dnes s ojetými auty. Občas může mít člověk štěstí. Ale jen občas. Nakonec, jeden z mých dědečků, byl koňský handlíř. A ač to byl děd, měl jsem občas mu po ránu potíž věřit i pozdrav. Ten handlíř se v něm nezapřel. Dnes by byl buď advokátem, nebo prodejcem ojetých aut.

Bolševik mu handlování s koni zatrhnul, tak umřel v osmdesáti šesti letech, jako pasák krav. Uměl trochu číst a psát, ale mazaný byl jako koňský handlíř. Doslova. Jak je vidět a nejen na mém dědovi, mazanost se ne vždy snoubí se vzděláním. Ti méně mazaní, nemají moc v lásce ty více mazané, ale tak už to v životě tak bývá. A musím říci, zastat se těch mazaných. Být mazaný, neznamená vždy podvodný. Ale to je jiná historka. Jo jo.

Eva byla fakt talent. Škoda ji, že se upila.