Málo pochopili, málo se naučili

Ano, můžeme vnímat vztah, jako důvod k uplakaným očím, protože jsme si našli stejného „blbce/blbku, jako v předchozím vztahu” jak píše komentující na mém webu.

Nektere se snazi to 'stesti' najit i nekolikrat v zivote. Kdyz maji stesti, najdou ho. Vetsinou si ale vybebou stejneho '
blbce' jako predtim :-)a to ustavicne hledani stesti jednoduse
vzdaji.

Nebo... Můžeme vzpomínat na ty chvíle, kdy jsem s někým byli, byli jsme s
ním rádi, máme s ním děti, vzpomínky a říkáme si, že přeci jenom ač je těch
radosti asi méně, což každý soudný člověk ví, že tomu tak je, a proto se
raduje z těch radostí co jsou, když jsou. Stojí a stálo za to žít.

Pochopitelně, lidé a především ženy, jak dnes některé neustále
zdůrazňují, mají právo dát přednost kariéře, myslím, že se nemusí pořád v
tomto směru vymezovat a vysvětlovat, že ony chtějí být svobodné, bez toho
patriarchátu. I když. Pokaždé když mi někdo do omrzení něco vysvětluje, může
to mít dva důvody. První, domnívá se, že jsem omezený blb, co nechápe jeho
tok myšlenek, případně, že čím víc obhajuje a vysvětluje, tím méně si je
jistý/á svým postojem, názorem a v duši mu/ji hárá pochybnost o správnosti
svého záměru.

Ti, co nemají děti, prostě jsou vyřazeni z evoluce. Nepokračují. Jejich
geny končí s jejich smrtí. Umřou, obec je na své náklady pohřbí, nikdo si na
ně nevzpomene, nikdo se za ně nemodlí. Nemá kdo. Na nebe nevěří, na peklo
také ne. Modlitba jim nic neříká, mluví pouze jen a jen jejich zájmy. Jejich
gender, jejich kariéra.

Umřou svobodní, bez závazku ke komukoliv a kohokoliv k nim. A bez
pokračování. Nemají komu vyprávět své vzpomínky, nemají komu koupit dárek,
nikdo jim nenaslouchá. Málokoho zajímají. Nikdo se jich nedotýká, nikdo
nestojí o jejich dotek.

Byl jsem v pátek na „Jonáš a tingltangl.” Jak také pravil
pravil plakát. „Uctivý remake.” Seděli jsme před zahájením představení já a mé kolegyně z pavilonu, kde pracuji. Plus Zuzana s manželem, Zuzana je jedna ze členek našeho divadelního souboru „Nejlepší a nejskromnější.” Lékařka, velmi úspěšná manažerka, dnes majitelka firmy.

Na představení nás pozvala Radka, protože tomu dělala výpravu. Seděli
povídali jsme. Šest žen, všechny vysokoškolačky, dva muži, dohromady osm akademických (Radka má tři, k těm třem titulům, ještě pět dětí) titulů a
dohromady máme i s těmi dvěma svobodnými, obě ještě mladé, bezdětné, osmnáct dětí.

Ty ženy s těmi dětmi, každá v životě něco dokázala. Vystudovat, uplatnit se a ještě vychovat děti. Uměly si to zařídit. Ani jedna nemá potřebu se
nějak vymezovat. Umí a zvládají. Všech si lze vážit. Také si jich vážím. A také jsem se mezi nim cítil skvěle. A co víc. Respektuji je, vážím si jich a stejně tak ony mne. Dáváme si úctu a respekt vzájemně svých chováním k sobě
najevo. Bez vynucování.

Jednoduše řečeno. Jsou ti co umí a pracují a jsou ti, co křičí a
poučují, vynucují si. Všechny a od všech kolem sebe. K těm
křičícím a vynucujím si občas směruji
průpovídku. Jsem toho o životě víc zapomněl, než vy jste se kdy
naučili. Pochopitelně, pak mne nemají rádi. Ale jak se zdá, zřejmě jsem
se nenarodil proto, aby mě socani, sluníčkáři a genderistky , ti všichni
měli rádi. Podobně jako mne nemají rádi ti lidé, kteří si stěžují, že vědí,
co potřebují, ale oni to nechtějí udělat a já jim řeknu, jako jsem dnes řekl
klientce. „Rozhodla jste se, že budete žít s alkoholikem, který vás
podle vašich slov deptá. Nechcete nic změnit. Takže jste zvolila deptání a
utrpení. Máte na takové rozhodnutí právo.” Rozplakala se. Slzy jsou
dobré, ale všechno neřeší.

Podobně jako si vybírají své utrpení ti lidé, co preferují jen a jen své
zájmy. Ti si vybírají do budoucna osamělost a jistou neviditelnost.
Ideologie založená jen a jen na právech, na osobním štěstí, odmítající nutné
utrpení, které posiluje, pokud ho člověk zvládá, jiný výstup jaksi nemá. Zdá
se protimluv, že aby se člověk vyhnul velkému utrpení, musí projít menším
utrpením, ale tomu tak.

Tohle říkají všechny lidské zkušenosti. Dnes nám lidé, co nezvládají svou
vlastní přecitlivělost, chtějí určovat, jak máme žít, co je správné a co
nesprávné. Chtějí nám určovat naše povinnosti vůči nim samým, protože oni
sami si nevědí, rady se sebou

Všichni ti, co se neumí vyrovnat se svými omezeními, bolístkami, chtějí od těch druhých, aby jim povinně foukali na bebí. Foukat na bebí, ale není povinnost, pouze laskavost. Ti, co si tu laskavost vynucují, ještě netuší, že jedna ze základních lidských zkušeností nám říká:
„Máš právo žádat o libovolnou podporu kohokoliv, ale nakonec zjistíš, že stejně tu práci na své změně, posílení sebe sama, budeš muset udělat sám/a!”

Žádné demonstrace za právo na štěstí na tom nic nezmění. Ti demonstrující lidé budou muset změnit sebe, pak nebudou muset měnit nikoho kolem sebe. Budou umět žít se sebou samými a i s těmi druhými. Možná. Jo jo.

•