nic nového pod sluncem-již řečtí a římští filozofové psali o prospěšnosti stáhnout se občas z ruchu světa a v tichu meditovat o smyslu života

No, nekopíruji jako vy z wikipedie, ale píši z vlastní zkušenosti. Paní Palková

Někdy během jízdy vlakem beru do ruky čtení nebo sluchátka do uší. Někdy tupě zírám z okna na stokrát spatřené a nepovažuji to za ztracený čas.

Všechno má svůj zvuk. I ticho. A i tichu je třeba umět naslouchat. Život však není zvukotěsná kobka. Naštěstí. Nemluvě o tom, že útěk do ticha může být až útěkemnejen před sebou, ale i před životem samotným.

,,Zdravím tě temnoto,

Má přítelkyně dávná,

Přišel jsem si ještě jednou,

S tebou za noci povídat.

Protože jistá vize tiše se vkradla,

A do mých snů neklid kladla...

A ta utkvělá představa,

Co do mozku mi vrostla,

Stále ve zvuku ticha zůstává." (https://youtu.be/QoOM_p3UE-A )

Jak vypadá útěk do ticha a kdy se stává útěkem před životem?

Velká karma. Podstatné téma.

Velmi často pozoruji na sobě to neumění mlčet, zůstat déle úplně potichu a ztišit i myšlenky, které se mi honí hlavou.

Ale jednu "metodu" mám. Chodit krajinou a zastavit se na některých zvláštních, zamilovaných místech, kde lze být v tichu a kde určité věci v člověku uzrávají...

Chůze je svým způsobem meditace. Rytmus kroků navozuje klid. Všechna svá těžká období v životě jsem i rozchodil.