...lví srce měli muži...

Dostal jsem hezký mail, od dámy jménem Eva z pod Rýzmberka. S hezkým mailem, ocenění posledního blogu na iDnes, přišlo i pozvání na hejtu. Jo, kde jsou ty časy, kdy jsem procházel všechny chodské vesnice? Je jich jedenáct, myslím těch původních. Pocinovice, Mrákov, Draženov, Postřekov, Újezd, Chodov, Klenčí, Tlumačov, Stráž, Klíčov, Chodská Lhota. Prošel jsem je poctivě všechny. V roce 2006.

Tak trochu jsem nostalgik pod vlivem Jindřicha Šimona Baara, kterého jsem v dětství četl. Napřed „Hanýžka a Martínek.” Pak celou „Chodská trilogie.” Miloval jsem ten kraj, aniž bych ho někdy viděl. Když jsem později narukoval do Poběžovic coby voják, užil jsem ho za ten rok a půl, co jsem strávil v prezenční službě dost a dost. Ale milovat jsem ho nepřestal.

Je zvláštní, jak s člověk může zamilovat do zemí, které nikdy neviděl, nikdy tam nebyl. Takhle jsem to měl s Novým Zélandem, Kanadou a s Anglii. Také jsem tam nikdy nebyl, ale věděl jsem, nebo jsem si myslel, že vím o těch zemích dost. Pak jsem na stará kolena se vydal do dálek a ty země jsem navštívil a prošel pěšky. Jako správná pioneer. Kanada a Nový Zéland jsou plny vzpomínek na pioneery, kteří prozkoumali a osídlili tu zem. Jak se zpívá v písničce od Greenhorns „Zlaté dny.”

...když nesmálo se štěstí, tak šlo se o kus dál,
muž jenom sevřel pěsti a s osudem se rval,
lví srdce měli muži, co stvořili nám zem,
a zlatý Jih už zůstal v nich a stal se domovem.
Už přešla zlatá sláva a spadla opona,
zas v campech roste tráva a div se nekoná,
je konec dobrodružství a zestřízlivěl zrak
a mocný buš je spoután už a přijel první vlak.

Ano, neměli zdravotní pojištění, nárok na důchod, žádné příspěvky na bydlení, podporu v nezaměstnanosti. Žádné jistoty. Riskovali, šli do neznáma, muži, ženy, děti. Ne všichni byli mladí a zdraví, umírali na infekce, útrapy těch výprav, ale chtěli být svobodní a svobodní také byli. Neměli lehký život, dřina, dost často hlad, sužovalo je podnebí, přírodní podmínky, přesto se rodily děti, stavěly domy. Tihle lidé mne vždy fascinovali. Tím že šli za nadějí a svobodou.

Asi proto pořád je ve mě, díky těmto lidem, stejných, jako byli moji předkové, že nic není zadarmo, na nic bez dřiny není nárok a stát je jen na to, aby umožnil podmínky k životu svobodných lidí, nikoliv aby jim život dirigoval. Na omezování rizika nepotřebuji stát, na to potřebuji zdravý rozum a vědomí si vlastních limitů. A jestli neznám, neumím odhadnout riziko, pak nesu důsledky svého chování.

Většina lidí dnes tohle nerada slyší. Stále se víc ozývají hlasy, co se ptají: „kdo co pro mne udělá, jaká mám vlastně všechna práva.” Inu, jednou ten stát bude tak mocný, že nikdo nebude mít práva, jen povinnosti platit a mlčet a uspokojovat choutky, těch, co mají pocit, že vědí nejlépe, co kdo potřebuje a že ale jejich potřeby, tedy těch mocných jsou na prvním místě.

Nic, dopíši, obléknu a vyrazím směrem ke knihovně. Vrátím knížky, půjčím nové, kouknu se co je kde hezkého. Abych si trochu užil soboty. Spal jsem dlouho dopoledne, musel jsem dočíst jednu fantasy. Předtím jsem se díval na nádherný německo-ruský dokument Šťastní to lidé ze sibiřské tajgy. Krásně mi zapadl do mého dnešního rozjímání. Jo jo.