Lepší trhat zuby, jak být nešťastně zamilovaný

Měl jsem včera těžký den. Bylo toho hodně a měl jsem všeho opravdu plné zuby. Někdy se den vyvede. Jen jsem skončil individuální konzultaci, měl jsem tři dopoledne, okamžitě zazvonil telefon a našel se někdo, kdo měl zájem o radu, názor, nebo se mi pokusil vylíčit svůj problém.

Což pak s dvěma skupinami večer dá pořádnou hromadu trablů, které musím vyslechnout. Nestěžuji si, snad si jen zkouším ulevit. Chápu, že zavolá ženská, která je po operaci, má sice byt, kde může být sama, ale podlehne nabídce partnera, že po dobu rekonsvalence, může být u něj, on se o ni postará a pak z jistí, že přes veškerou terapii, důvěru, kterou mu na jeho naléhání poskytla, pán ji má jak z praku. Bez ohledu na její stav.

Zavolá, protože někomu jinému se stydí zavolat, neb se bojí, že uslyší jedno a to samé. Nech ho už být, jdi od něj, nezachraňuj ho, nestarej se o něj! Nebo zavolá další, že nemůže přijít druhý den, neb má zraněnou nohu, bojí se co bude. Nemám srdce jí říci: „Teď jsem skončil, zavolejte až zítra, pozítří nebo kdykoliv jindy, třeba za rok.”

Tu předchozí, co se ji chlap zlil do němoty vyslechnu, nic extra ji neporadím, jen to, aby na něj neřvala, neprobírala s ním, kde se zase zlil pod obraz. Tu další polituji, proberu s ní stav financí, délky léčení, obavy ze ztráty zaměstnání a jiné "podružnosti."

Tenhle obrat o zlití mě zaujal, kdysi jako mladého, a došel mi jeho zcela význam, až když jsem si přečetl, že člověk je stvořen k obrazu Božímu. Ono by to mělo asi celé znít. Zlitý pod obraz Boží. No, já v soukromí používám trochu jiný výraz. Poněkud hrubější.

Takže neřvat, nevyčítat, ráno mu oznámit, že mi všechno nahlásila. (Ten bude mít zase radost. Buď přijde, jak měl, nebo se mi vyhne. Má přijít dnes.) Ona, hned jak to půjde, vzít čápa a pádit tryskem k domovu. Abych přeložil výraz „vzít čápa,” v mém podání, znamená: Co nejkratší cestou a v nejkratším možném čase, se vzdálit co nejdál. Do bezpečí. Můj dávný kámoš Zdeněk Čížek tenhle obrat používal v souvislosti, když, jak říkal, někomu ubral v cizí hospodě kyslík a místní si s ním chtěli „pohrát.” Já to od něj převzal.

Ona recidiva má jednu nevýhodu, maže spoustu dobrých návyků, a lidé, kteří předtím dlouhodobě, nebo aspoň nějaký čas abstinovali, díky tomu, že se k recidivě připravují většinou dost dlouho. (kdo chce vědět o recidivě víc, přečte si těch patnáct stránek „Průvodce životem v abstinenci,” které jsou ke stažení. Průvodce životem v abstinenciPřečte, a nebude si myslet předtím, že ví všechno. Protože až si je přečte, zjistí, že věděl, nebo ví málo.) Příprava na reciddivu a samotná recidiva, většinou smažou ten tenký nátěr abstinence a myslení závislého je v chaosu.

Ujišťuje své okolí, že potřebuje vše jiné, než terapii, „ta mi přeci nepomohla,” vykládá, „jde mi o život, tak musím, do přírody, pracovat, abych měl jiné myšlenky, nesmím se nechat rozjíždět těmi kecy o závislosti, chutích, co tam na skupině někteří pořád vykládají. Atd.” Taková ta manipulace s okolím, terapeutem, že kdyby ho nerozjížděli, tak on by určitě abstinoval, ale takhle, mu nezbývá než chlastat.

Protože, když na něj číhá všude nebezpečí, tak není nutné se učit s těmi chutěmi žít zvládat je, ale zcela je potlačit, vyloučit. Říká on/ona. On to musí vědět mnohem líp než já. Jo v takovém případě ani neceknu, řeknu si: „Já si chlapečku, holčičko počkám a uvidíme. Beztak pořád stejné kecy, se stejnými výsledky. ”

Neboť, jak mi jeden nedávno napsal, „Jde mi o život.” Což má pravdu, ovšem o život mu nejde docházkou na skupinu, ale tím, že na skupinu přestane chodit, přestane se učit přelaďovat, uvědomí si, že rozvíjením chutí a představ o stavu opilosti, kocovině, se k ničemu nevyhne, pouze jen je rozvíjí, což vede k recidivě, která zase jen prohloubí ono závislostní myšlení a řečmi o tom, jak mu cílená terapie škodí, (což je přesně ten způsob závislostního myšlení) racionalizuje. Obelhává se na každém kroku. (Slovo racionalizuje je lepší slovo pro sebe obelhávání.)

Jo, tak tohle jsem v kostce mimo těch tří indviduálů a dvou skupin zopakoval mezi řečí ještě dvakrát ve dvou dvacetiminutových hovorech. Jak má člověk volno a někdo takhle zavolá, tak ten čas volna děsně rychle ubývá. Nic, palacinky, aby se mi tvořila tuková vrstva a obalily nervy tukem, jsem už snědl, kafe zrovna dopíjím, v jedenáct přijde klient.

Ten je zase nešťastně zamilovaný, což mi občas přijde horší jak bolavý zuby, akorát, že ty bolavý zuby se dají lépe léčit. V nejhorším se vytrhnou a je klid. Vytržené zuby už nikdy nebolí. Na rozdíl od zmarněných lásek. Jo jo, blog sem dopsal, zábava skončila a jdu něco dělat.