Lenost ve čtvrtek a kniha Kazatel

Šel jsem spát v deset, probudil jsem se ve dvě ráno, usoudil jsem, že by neškodilo si zacvičit, zacvičil jsem si asi do půl třetí, šel znovu spát, probudil se ve tři čtvrtě na sedm, dal si studenou sprchu, tvaroh a avokádo a usoudil jsem, že by neškodilo se natáhnout. Tedy jsem se natáhl. Pochopitelně jsem opět usnul. Probudil se v jedenáct.

Jo jo, vedu to. Svět kolem mne v plamenech, žiji ve „spálené a rozkradené” zemi, všichni kam se podívám na netu strádají až to hezké není. Jen já si nedělám vlastně žádné starosti. Tedy ty jsem si nedělal celoživotně. A když jsem nějaké měl, zjistil jsem, že se stejně dřív nebo později nějaké řešení najde. Dokud člověku nehoří střecha nad hlavou, nemá zlomený vaz, nebo leukémii, tak vlastně zas až tolik starostí nemá.

Jenže vykládejte to těm, co si pořád systematicky budují katastrofické scénáře, ve kterých vidí jen ty nejhorší věci. Jistě, lidé umírají, smrt patří k životu, čeká nás to všechny. Dřív nebo později, lidé se rozcházejí, podvádějí, znovu se zamilovávají. Navštívila mne nejmladší dcera, oznámila mi, že má novou, tutovou lásku.

Nerozmlouval jsem ji tu naději. Raději jsem před ní postavil misku s kuřecím masem a rajčaty plus avokádo, snědla vše bez reptání, vyslechl jsem si jak se ji žije, pověděl jsem ji jak se žije mě, bylo to hezké odpoledne a pak jsme šel každý po svých. Ona za svým studiem, já na skupinu. Hezké odpoledne.

Pod minulým blogem, na mém webu, jsem našel dva smutné komentáře. Jestli je to ta dáma, kterou mám na mysli, tak je mi ji líto. Ano, lidé se rozvedou, jenže když spolu strávili dlouhý čas, tak se ono rozdělení děje dlouho a ztěžka. Přitažlivé síly fungují. Jak říká Bible: „Opustí muž otce a matku a připojí se k ženě a budou jedno tělo a jedna duše.” Srostou spolu a pak ono oddělování je dlouhé, bolestivé, smutné i když si to ani jeden nechtějí přiznat.

Většinou si to lidé připustí v takové tragické situace, kterou tam ona dáma popsala, nebo v terapii. Tam také většinou až po čase. Odtruchlí ten vztah, projdou smutkem, a až potom se s ním dokážou rozloučit a uzavřít. Mnohdy jen nevěřícně sleduji, jak lidé přesvědčují sami sebe, že udělali dobře, že se rozešli. Mnozí se s tím rozchodem nesmíří nikdy. Paradoxně nejvíc ti, co ho sami iniciovali.

Tohle téma je na knihu a já takovou knihu napsal, jen si tak někdy říkám, že jsem možná měl ji napsat ještě delší. Ale kdo ví, až dopíši, co mám rozepsáno, třeba se k tomu ještě dostanu. Tak té dámě držím palce, aby neuchvátala to truchlení, nechtěla se za každou cenu zbavit smutku. Ono pokud se to zrychlí, tak se vše vrátí z větší naléhavostí.

Když mi zemřeli rodiče, nijak jsem se nesnažil být veselý, dělat, že se nic neděje, že jsem statečný. Prostě byly chvíle, kdy mi bylo celkem dobře, a byly chvíle, kdy jsem byl z toho na dně. Jak šel čas, všechno se pomalu díky tomu, že jsem nic nezrychloval hojilo, až se zahojilo. Pokud měl někdo potíže s mým smutkem, pak jsem ho nechal jeho potížím. Stejně tak při rozchodech s ženami, co mne opustily. Odtruchlil jsem tu ztrátu, nechal odvanout ten vztah a bylo dobře.

Zůstaly mi na ně hezké vzpomínky a klidně jsem mohl naplnit své oblíbené heslo. „Ženy odcházejí, ženy přicházejí.” Ty co odešly, měly k tomu svůj důvod, tím se mohu a také nemusím zabývat, ty co přišly, k tomu také měly svůj důvod, a těmi důvody se mohu zabývat, a také si mohu užít toho, co je a nezabývat se tím, co bylo. Tedy těmi dramaty, co jsem prožil. Prožil, mám je za sebou a teď je čas, jak říká kniha Kazatel:
čas plakat a čas se smát,
čas rmoutit se a čas tancovat,
čas házet kamení a čas kamení sbírat,
čas objímat a čas objímání zanechat,
No a kdo chce vědět víc z knihy Kazatel klikne Sem a dočte se víc.