Lehce jako vánek vane

Vstával jsem časně zrána, spát jsem šel brzy. Chvíli jsem si čet, pak mi čtečka i s Pránájámou od Andre van Lysebetha vypadla z ruky, usoudil jsem, že jsem se pro ten večer zřejmě poučil víc než dost. Usnul a probudil se ráno před šestou. Zdá se že jdu do sebe. Už je v mém věku potřeba zdravě jíst, hodně spát, myslet na mladá děvčata, případně se mladým děvčatům věnovat.

Ale ono se neškodí věnovat i té Pránajámě. Aspoň některým bezpečným technikám, jako je například plný jógový dech. Zlepšené dýchání, zlepšuje náladu, zlepšená nálada osvětluje život. By se dalo říci. Už samotné provozování jógových technik vede ke zklidnění a ke zlepšení soustředění a zlepšené soustředění vede k lepšímu výkonu v libovolné činnosti, což většinu lidí plně uspokojuje. Spokojený člověk lépe spí a lepší spánek vede ke kvalitnějšímu životu.

Měl jsem tři dny volna, mimo jedné včerejší konzultace. Takže jsem užil všeho, co jsem v předchozích odstavcích doporučoval. Cvičil jsem, spal, dobře jedl a psal. U psaní jsem se bavil a čas mi příjemně utíkal při vzpomínkách na doby dávné a minulé, které se mi vybavovaly. Jedna taková vzpomínka byla na jednoho doktora, který byl kdysi mým klientem, když předtím dvakrát prošel ústavním léčením závislosti na alkohol. Vzpomínám si jak ho kdysi odchytili na jednom náměstí v Praze, v listopadu v delírce. Byl v trenýrkách a tričku a myslel, že jde na spartakiádu. Tak aspoň tu událost prezentoval.

Doktorů, kteří prošli delírkou jsem zažil dost. Dá se říci, že většinou jim jedna taková zkušenost stačila. Ovšem ten člověk,který mě navštívil v sobotu, ten byl podstatně tvrdohlavější. Přes veškeré zkušenosti, které má, je jeho největším snem, sedět mezi přáteli s doutníčkem a sklenkou vína a klábosit o umění. Jo, věřím, prý mu ještě nikdo nedokázal uspokojivě vysvětlit, proč by tak neměl činit. Ani já jsem mu nic nevysvětloval, proč by tak měl činit, jen jsem mu nabídl hledání smyslu, co pro něj ona střízlivost může mít.

Zamyslel se, chvíli hledal, pak něco našel, samé takové ty „obyčejné věci,” jako je klid, slušně odvedená práce, partnerčin pozitivní přístup ke své osobě. Pak jsem se ještě bavili o samých zajímavých věcech, dá se říci zajímavých pro něj a i pro mne. Na konci konzultace se otázal, zda ještě může přijít. I když mě jeho partnerka, která u mne byla, přesvědčovala, že každého lékaře, terapeuta navštíví jen jednou a pak je zavrhne, protože mu říkají ty samé věci. Pamatoval jsem si její varování a neříkal jsem mu nic, co by už mohl někdy slyšet. Poslouchal jsem ho. Což bylo důležité, nebral jsem mu jeho víru a necpal mu svou pravdu. Tohle mé chování ho asi zaskočilo.

Ono, když lidé najdou smysl svého konání, uleví se jim. Důležité je, že ho najdou sami. Pokud ho najdou, vědí, že má smysl jejich konání, jde vše podstatně snáz. Rád vyprávím tu historku, jak se mě kdysi dávno na lodi, zeptal jeden kolega jestli si myslím, že má nějaký smysl stát na hlavě. Ptal se nedůvěřivě čím, že se zlepším jako člověk díky stání na té hlavě. Vysvětli jsem mu, že abych vydržel stát na hlavě, k tomu potřebuji slušnou životosprávu, ze slušnou životosprávou se zlepší můj zdravotní stav, třeba jen částečně, ale částečné zlepšení je pořád zlepšení a nějaké zlepšení je lepší než žádné zlepšení.

Pokračoval jsem. Pak se nácvikem zlepšuje moje soustředění. Zlepšeným soustředěním a nácvikem se zklidním, pokud mám nekalé myšlenky, nácvik je přeruší, třeba jen na chvíli. Což stačí. Pokud se nekalé myšlenky přerušují dostatečně dlouho, vymizí.Tedy odvést pozornost jinam, dojde ke zklidnění, klidný člověk vidí své možnosti jinak. Což většinou stačí. A pokud stojím na hlavě, musím umět udržet pozornost na pozici a rovnováhu, abych sebou nesekl a neublížil si. To vše vede k tomu, že se člověk postupně mění. Tím že se mění, mění se i jeho společenské postavení, zároveň se mění i jeho pracovní výkon a tím pádem se zlepšují jeho vyhlídky na vyšší příjem.

Tohle jsem tomu člověku říkal asi před 27 lety. Má slova a mé tvrzení se potvrdilo. Zklidnil jsem se, objevil jsem možnosti, zlepšila se má společenská a finanční situace. Pomalu, postupně, žádný závratný růst. Stejně jako se zlepšovala má kondice, pak vše dosáhlo své hranice, nepotřebuji už ji nikam posouvat, protože způsob života mi vyhovuje. Vlastně i o tom jsem mluvil s tím člověkem včera.

Většina lidí uznává jen náhlé prudké zlepšení, chtějí se mít dobře hned. Jak říkám, oni si nevšimnou malého zlepšení, protože když je něčeho jen trochu, jim za to ta trocha změny k lepšímu nestojí. Jsou megalomanští, chtějí výsledek hned, aniž by vzali v potaz třeba jen fyzikální zákony. Regenerace organismu trvá poměrně dlouho. Někdy se zpočátku zdá, že se nic neděje a pak to skočí o metry, nebo obráceně, ze začátku se zdá že růst bude velký a trvalý, aby šel později po milimetrech. Tak či onak, chce to roky.

Napřed člověk vystřízliví, rozhlédne se kolem a vidí spoušť. Spoušť, která se zdá mnohdy nekonečná. Podléhá beznaději. Nebo vystřízliví a vše je růžové. Aby zjistil, že pod růžovým nátěrem jsou prorezlé plochy. Není to tak skvělé, jak se zpočátku jevilo. Obě situace působí extrémním dojmem, pak se dostává k náhledu na reálnou situaci. Ani to není nijak jednoduché. Ani ve cvičení jógových technik ani v životě v abstinenci. Vlastně v ničem. Dokonce i ve vztahu přijde vystřízlivění ze zamilovanosti a podobně jako v abstinenci se ukazuje všednost a nutnost hledání toho, co dál? Jak pokračovat a kam směřovat, hledat smysl všeho, co se děje v člověku a kolem člověka.

Takže v duchu toho, co jsem zde popsal aspoň přibližně žiji, pomalu cvičím, pomalu chodím, nikam nechvátám, nakonec není kam. Byl jsem kdysi mladý a byl jsem jako vítr. A je zajímavé, přestože jsem byl jako vítr, nedoletěl jsem ani z poloviny tam, kam jsem došel pomalu pěšky a bez chvatu. Jako vánek v letním dnu. Duje, duje, plachty mírně napíná a loď pluje kam je třeba. Jo jo.