Láska a stárnoucí mladík

Začal jsem si jen tak pro radost ze psaní, z tvoření psát knihu. Nic složitého, nic dramatického. Dalo by se říci, obyčejný příběh jedné lásky.

Zkouším si různou formu vyprávění, přecházím z ich formy, do er formy, prostě si kombinuji. U psaní se bavím, dávám číst, nebo čtu mé lásce, která se k tomu vyjadřuje. Občas se mnou na jistá choulostivá témata diskutuje. Choulostivé téma nerovná se jen sex, ale i jiné životní události.

Případně ji dám kus přečíst, požádám, aby odstranila různé chyby. Víc očí, víc vidí. Dumám o tom, že až Martin dodělá web, dám tu knihu za malý poplatek ke stažení. Obvykle, jak jsem zjistil, se tohle dělá. Už jsem si stahoval nějaké knihy od různých autorů z jejich webu za poplatek. Sice papírová kniha je papírová kniha, ale i takhle se dá udělat obálka a sazba.

Vytvářet lidské osudy, vymýšlet si, hlídat logiku děje, časovou posloupnost není zas až tak jednoduché. Pochopitelně, baví mě ta mírná složitost, která ve mě vyvolává vzpomínky, záchvaty smíchu i někdy lehkou úzkost, při nepříjemných asociacích, které ten postupně tvořený příběh vyvolává.

Bolí mne v zádech, respektive v kříži. Nejsem zvyklý na bolesti zad a rozhodně ne v téhle intenzitě. Pomalu se rozcvičuji, pomalu se bolest zmenšuje. Inu, roky nikdo nezastaví, ani cvičení, prostě biologické hodiny tikají a tikají. I stárnoucím mladíkům.

Jo, kde jsou ty doby, kdy jsem nyl nad songem: „Stárnoucí mladík.” Bylo mi kolem čtyřiceti, měl jsem poměr se sedmnáctiletou Míšou. Nijak dlouhý, ale rád na ni vzpomínám. Docela jsem si ten vztah užil. Bylo mi celkem jasné, že na dlouhodobý vztah to nebude. Míša měla jiný názor. Ale nakonec se prosadil ten můj.

Opustil jsem ji, po osmi letech jsme se potkali, ale zase jsem se zamiloval do jiné, stejně staré, a ta zas opustila mne. Jmenovala se Dominika. Divoká doba. Tři mladé ženy v mém životě, Markéta, Dominika a Míša. S Markétou jsem byl šest let. Pak mi v telefonním hovoru oznámila konec a zazvonil zvonec a lásce byl konec.

Tak si aspoň v tom románu hraji, tvořím dějiny podle svého. Sem tam láska, sem tam rozchod. Mohu s tím hejbat podle svých představ, ale ony si stejně ty postavy žijí svůj život a najednou zjišťuji, že Tereza je v prostředku knihy trochu jiná, než byla na začátku. Stejně tak Matyáš. Ale dám tomu hepáč. I když ještě nevím v jaké podobě. Byly časy, kdy se za hepáč považovala svatba. To dnes už tak moc neplatí. Mladé dívky ještě občas sní o bílých šatech s vlečkou, ale jsou i takové, co tvrdošíjně prohlašují: Svatbu ne, děti ano. Ale podezírám je, že svatbu by chtěly, tedy to hezké, co s tím je spojeno, ale závazek už nikoliv. Chtějí mít volnou cestu k odchodu.

Na druhou stranu sice ještě nemám vymyšlený konec, ale mám už návrh na obálku. Má láska se trefila do mé představy. Zřejmě asi funguje telepatie. Já si představoval ksichty a ona je bez mého návodu namalovala. A hned se mi ten motiv zalíbil. Jo, dějí se věci mezi nebem a zemí. Za dva dny jsem napsal asi dvacet stránek ve formátu A4. Což si myslím je docela výkon. Vlastně to píši tak, že každou kapitolou bych to mohl ukončit. Zřejmě jsem objevil nový styl psaní. „Nebaví tě psát, ukončíš psaní hned po popisu stěhování. Baví tě psát, napíšeš pokračování.” Kupodivu mám pocit, že mi ty příběhy na sebe nějak navazují.

Překvapuje mě, jak podprahově stejně dokáži udržet linii a děj. Nakonec, on život má sem tam nečekané zákruty a myslím, že se tak dá psát i literatura o tak vážných věcech, jako je láska a sex. Vážná témata láska, sex bezesporu jsou, ale myslím, že si jich každý člověk může docela příjemně užít. Jo jo.

Stárnoucí mladíka dívka, kterou svádí, ta spíš tuší, než ví, že je to stárnoucí mladík, co chtěl by žít, jak žil dřív.