Kung Fu Panda a stav Flow

Venku je pravé podzimní počasí, což mi dělá dobře, stejně jako mi dělá dobře posunutý čas. Docela bych si přál, aby to už tak zůstalo.

Mám takovou neděli, kdy nic nemusím, ani má láska nikam nekvapí, neb ona je žena v neustálém pohybu. 

Takže tady tlacháme, což považuji podobně jako psaní blogů za způsob života okrašlující. Sem tam, kouknu do diskuse, která pod některými blogy utěšeně narůstá, bavím se vzrůstající agresivitou, některých diskutujících. Jak jim plynule a bez námahy padají masky. Lehkonoze produkují urážky. Snaží se vyhrát. 

Pod jedním blogem se rozproudila debata na téma literární úrovně blogu. Já sám osobně si nijak s literární kvalitou svého blogu hlavu nelámu. Píši, co mne napadne, většinou, maximálně se trochu ukázním, když píši o asertivitě, psychoterapii atd. Jinak klidně splácám páté přes deváté. Mou oblíbenou pohádkou je ta O pejskovi a kočičce, od Karla Čapka. 

Už jsem dlouho tu knihu neotevřel, ale nevadí, třeba přijde den, kdy zalehnu a ponořím se do ní jako kdysi. Takže veškeré poznámky na téma kvality blogů mne nechávají chladným. Blog mám jen a jen z toho důvodu, že napíši, co chci a sleduji, jak někteří lidé reagují.

Potom jako reakci na jejich reakci napíši blog a nemusí se jednat o reakce na můj blog. Panečku, teď jsem to zesložitil. Má láska, kterou vždy požádám, pokud tu je, aby mi zkontrolovala chyby a překlepy, bude zase naříkat, že je moje vyjadřování složité. Ale vždy ji přesvědčím, že tak to má být. 

A takové deštivé odpoledne, jako je dnes, je dobré k hlubokomyslným úvahám. Radka pročítá Irvina Yaloma, jeho skupinovou terapii, vytáhla ji z knihovny. Leží už tam dlouho. Ano ano, toho slavného spisovatele a psychoterapeuta. Trochu ji děsí. Nedivím se jí. V dobách, kdy jsem začínal, četl jsem ho také, a také mne trochu děsil. Požadavky na vědeckost, na terapeuta atd. 

Než jsem pochopil, že podobně jako malířem se stane jen někdo, přesto, že mnozí umí míchat barvy ve správném pořadí a je nanášet na plátno, leč ne každý, kdo ovládá techniku, dá obrazu duši. Tedy kus své duše. Podobně člověk, který projde terapeutickým výcvikem, teoretickým vzděláním, si jednoduše musí vypracovat svůj styl, podobně jako ten malíř v němž svou osobu použije ve prospěch svého klienta. Pokud tak neučiní, je provozovatel terapeutických technik, leč ne terapeut. 

A klient použije osobu svého terapeuta k tomu, aby si uspořádal život podle svých představ a priorit. Ve stanoveném čase a na stanoveném místě. Pak se rozejdou a terapeut, co uvažuje jako já, si klidně dá voraz, nemám potřebu sledovat všechny křivdy světa, uvolní myšlenky a nechá je plynout. Jen tak. Z toho důvodu nemám většinou potřebu se vyjadřovat k většině problémů světa vezdejšího. Stav Flow, je mi docela blízký. 

Podobný buddhistickému principu prázdnoty a myšlení v nemyšlení, což je takový hezký, ale pouze jen praxí zenbuddhismu, přesně řečeno zazenu, což znamená meditace v sedě, pochopitelný termín. Aby toho stavu člověk dosáhl, potřebuje praxi, praxi a zase praxi. Ve všem, co dělá. Pak ten stav naskočí sám od sebe. A takový člověk porozumí lidem a sobě, aniž by analysoval. Jen se dívá, dělá, nechá vše plynout a je soustředěný na to, co dělá. 

A já jsem zrovna soustředěný na své plynutí myšlenek, tak jak jdou, nevím jak tenhle blog skončí. Budu se muset dopracovat k závěru, abych mohl říci „Jo jo.” jak to dělával kdysi jeden můj kamarád. Ten každé prohlášení, neboť on nemluvil, jen prohlašoval, což bylo docela komické, ale mnohdy prohlásil pozoruhodné věci. Jo jo.