Spisovatel Ludvík Vaculík v knize "Sekyra" tohle popisuje jasně. Jeho tatínek, procházeje se po Broumovsku (Valašsku) byl nabíjen atomy ze země. Tohle napsal ještě v době, kdy o nějaký migraci nebyla ani řeč. Jen několik tisíc slušných uprchlíků z Vietnamu či Řecka u nás zapustilo správným způsobem kořeny. Necítil k nim autor zášť, ale slušně se jich zeptal: "A kde jsou vaše atomy"? Taky mám období, že pátrám o místech a příbězích mých předků. Z úcty k tomu, co vykonali pro to, že můžeme žít v dostatku a radosti.

Gratuluji k tak krásné cestě ke kořenům. Něco podobného jsem zažila před lety na cestě do míst, kde padl ve válce praděda. Je to nesdělitelné. Jako kdyby člověk našel chybějící kamínek do mozaiky. Natož když cestujete za živými! Pěkné počtení ....

Před deseti lety jsem byl u moře v Řecku, na Balkáně. Dodnes cítím dech oné krajiny, kde jsme několikrát zastavili (hledalo se ubytování). Tam jsem si říkal: "Někde zde se v bojích I.sv. války potuloval můj děda". Cítil jsem to, nevěřte mi to, ověřte si to. Děda se totiž nevrátil z války a dva roky po válce babička nemohla dostávat vdovský důchod, protože se ani nevědělo, kde a jak zahynul! Se sedmi dětmi se protloukala životem. Všichni, kdož tohle čtete a/nebo nečtete, jste měli pracovité a vzdělané předky. A proto se nyní máme relativně dobře, můžeme si svobodně vyměňovat zkušenosti, názory. Ještě by to chtělo trošku vycizelovat systém vládnutí této krásné zemi...

Pěkný článek.

Tuším, že jediné smysluplné čtení mezi blogy, co se tu vyhouply mezi včerejším večerem a dnešním ránem.

Hned jsem si vzpomněl na obraz, který jsem zahlédl u kostela svatých Jáchyma a Anny na Staré Vodě u Libavé někdy kolem roku 1993 nebo 94.

Stávala tam kdysi obec ale nakonec byla srovnána se zemí, zmizela. Nějakým zázrakem se zachoval kostel. Kolem něj ještě byly vidět stopy po osídlení, základy domů, zplanělé ovocné keře, dvojice starých stromů a mezi nimi rezavý kříž. Jednou jsem tam potkal dva bělovlasé lidi, muže a ženu, jak stojí u staré pokřivené jabloně a pláčou. Poznali strom svého dětství a místo, kde stál jejich dům.

K tomu kostelu jsou dnes poutě - nyní na sv. sv Anny. Pamatuji ho, více méně jsem tam byl ihned po uvolnění poměrů a zpřístupnění voj. prostoru Libavá. V té zřícenině kostela byly ruské nápisy a všude kolem zvyklý vojenský odpad.

Nyní aspoň začíná pozvolné zkulturnění místa. Ty haldy kamení okolo jsou tichou obžalobou minulých poměrů.

V jistém věku to přijde. U mne zhruba před 5 lety jsem začal pátrat po předcích z různých archívů a dokumentů. Nejen moderní rodokmeny (i když i ty jsou důležité), ale i okolnosti. Vzorek DNA zjistil, odkud pochází otcova a matčina větev.

A nadávám si, že jsem to nedělal dříve, ještě za života rodičů

Jinak díky za zmínku o Haliči a tamní krajině, i když to moc veselé není. Ale mám pro Vás, milý kolego, dobrou zprávu. Do Krnova (města s proslulou židovskou komunitou před válkou), se vrátilo 7 židů - mladých - s potenciálem růstu.

Takže aspoň malá kapka optimismu po ránu.

Taky mám teď takové období, hledání stop a příběhů, Tomáši...