Kolik je nabídek, které nelze odmítnout?

Jak se nám mění trochu politické zaměření, zjišťuji, že se mění i nálada občanů. Někteří se na rozdíl ode mne domnívají, že je soumrak demokracie.

Já si na rozdíl ctihodných politologů, levicových intelektuálů
vyděšených výpraskem levice nemyslím, že je konec demokracie. Došlo
mi, že pokud soudruzi z ANO chtějí vládnout, musí se domluvit s těmi
„slabšími”. A když se někdo musí domluvit, pak
není v pozici, že si může poručit. I když by nepochybně
rád. Jenže, přes veškeré ukázané svalstvo, ví, že 78 mandátů je
hodně mandátů, ale pořád nemá většinu. Tedy demokracie to asi bude mít těžší, ale jen těžší. Nakonec kvalita lidí se ukazuje v zátěži.

Pan Babiš ví, jako obchodník, pokud někdo nechce obchodovat a on nemá
dostatečné páky, jak druhou stranu do obchodu donutit, tak obchod prostě
není. Zatím, jak se zdá, nemá páku na ty ostatní. Tedy demokracie nekončí.
Asertivita spočívá také mimo jiné v tom, že se rozhodnu, jestli chci
obchodovat, pokud nechci, ten druhý se může vztekat, osočovat,
vyhrožovat, ale pořád je rozhodnutí v mé moci.

Moc se mi líbí ty námluvy, ty občasná prohlášení, že stejně těm druhým
nezbývá než se dohodnout. Tohle když mi někdo řekne, že nemám jinou
možnost, než se dohodnout, netuší, že pokud nejsem v řetězech a
nemíří na mne nabitou pistolí, pak nemusím nic. Mohu klidně sledovat,
jak ten druhý se pachtí, hledá spojence, protože i já mám možnost
se pachtit a hledat spojence. Dokonce se mohu rozhodnout, že budu i
tratit pro tuhle chvíli. A ten druhý může usínat s pocitem, že nemám na vybranou.

Říkal jsem jednomu klientovi, že tím, jak líčí ty katastrofické
scénáře, které nastanu pro ODS, pokud se nedá dohromady se soudruhy
z ANO, pak jen projevuje svou úzkost a strach ze ztráty, svou úzkost, svůj strach si
počkat na výhodnější příležitost. Takhle se chová a mluví mnoho lidí. Jenže. Už mnohokrát jsem byl v životě
přesvědčován, že tahle nabídka se nebude opakovat, pokud ji
nevyužiji, pak nebudu nikdy šťastný.

Tyhle vyhrůžky mě vždy pobavily. Jak ten druhý může vědět, co mne
dělá šťastného. Já si umím představit, jak sedím v parlamentu, a
druhá strana mi dělá nabídky, „které nelze odmítnout.” A
vyhrožuje mi, že když to nevezmu, vezme to ten druhý a já pak budu
litovat. Dostal jsem v životě párkrát nabídku, kterou jsem nevzal,
přišel o peníze, vzal to jiný, ale nešťastný jsem z toho nebyl.

Jsem člověk, který toho potřebuje málo. A nejsem
chudý. Nepotřebuji mít moc, neusiluji o ni a přesto mne lidé
respektují. Sám pro sebe spotřebuji málo. Nemám touhu zachraňovat
svět, spasit všechny kolem sebe a díky tomu jsem svobodný. Zjistil
jsem už dávno. V momentě, kdy se přestanu upínat na lidi, na
majetek, mám kolem sebe víc lidí, mám toho víc než spotřebuji a jen
z toho důvodu, že neusiluji mít, ale být.

Nejsem první kdo tohle zjistil. Nikomu svůj způsob života
nevnucuji. Smířím se s tím, že se mnou někdo nechce být, protože má
jiné priority, ale nenechám se lapit do pasti, co se jmenuje
„doprošování.” Chce-li se někdo se mnou setkat, najde si
mne. Jestliže mám potřebu se setkat, najdu si ho.

Nemyslím, že je takové chování projevem nadřazenosti, nebo
podřízenosti. Jedná se jen o tu skutečnost, že chci-li, tak musím,
nechci-li, nemusím. A v téhle pozici jsou ty strany, co
mají dohromady 122 mandátů a je na nich, jestli chtějí ty mandáty
zobchodovat, nebo si je užijí pro svou politiku.

Osobně se vyhýbám lidem, kteří mi svým chováním ukázali, že na
jejich slova se nedá spolehnout, jejich sliby neplatí, jejich skutky
jsou falešné. Vyslechnu jejich sliby a nijak jejich sliby
nekomentuji. Dokonce ani na nich nechci aby se změnili. Jen s nimi o
ničem jednoduše nevyjednávám. Netrvám na tom, že musí být
mravní. Pouze se s nimi nestýkám.

Na druhou stranu, umím odpustit a pokud vidím, že ten člověk,
politická strana změnil své chování, jeho, její skutky jdou k
lepšímu, pak klidně odpustím. Stojí-li o mé odpuštění. V roce 2013,
jsem volil ODS, stejně jako jsem je volil letos. Tehdy jsem si byl
vědom jejich hříchů, ale věřil jsem, že opozice jim trochu napraví
hlavu. Minulost, jak ji mnozí úzkostní jedinci stále zdůrazňují mne
nezajímá.

Nežiji v minulosti, nechci v ní zůstat uvízlý a nechci se neustále
hrabat v provinění jiných. Hlavně, když vidím, že se chovají jinak,
konají jinak a mluví jinak. Na ODS si cením toho, že nechce
spolupracovat s člověkem, který nedrží slovo, sice je schopný, ale,
jak říkávali za mého mládí ti moudří: „Schopný, ale
všeho.” Tahle věta mne naučila, když jsem se zamyslel,
rozlišovat mezi schopnostmi. A zdá se, že lidé v ODS tohle
pochopili a rozlišili.

Těžké doby přinášejí možnost rozpoznání, kdo je kdo. Možná se
zmýlím ve svých odhadech a domněnkách. Možná jsem udělal chybu, ale
umím žít se svými chybami, umím je připustit a dokonce ani neprosím
druhé lidi za odpuštění, že jsem se zmýlil, či udělal chybu. Protože
pokud jsem svou chybou nikoho nepoškodil, pak jen já sám nesu
důsledky.

Má-li nějakou emoční reakci plynoucí z mé chyby, ten druhý, není
můj, ale jeho problém. Cítí-li se kdo zklamán z toho, že nejsem
dokonalý a bezchybný a neumí s tím žít pak se nedá nic
dělat. Omlouvat se nebudu. Pokud jsem ho poškodil a je v mé moci
škodu nahradit, škodu nahradím, omluvím se, ale jen jednou.A život
jde dál. Jo jo.