Kód Enigma a jiné

V pondělí, když jsem jel z blázince do Řeporyjí, kde dělám pro dr.Strašrybkovou čtyři skupiny, dvě v pondělí, dvě ve středu, se ke mě přidala v Metru v Kobylisích, pohledná mladá dáma. Sedla si naproti mě, zeptala se zda je tam místo, zřejmě aby řeč nestála, načež jsem ji odpověděl, že mi Metro nepatří, tedy zatím, a zeptal jsem se zcela neomaleně, zda se známe. Řekla, „Ne,osobně ne, já tedy vás znám z televize, jsem psychiatr a dívala jsem se na vaše pořady o závislosti.” Čekal jsem jestli k tomu řekne ještě něco.

Řekla: „Napřed jsem byla jen zvědavá, co to bude zase za pitomost, pak jsem shlédla všechno a ještě, když jsem později zjistila, že vše je na internetu, podívala jsem se na čtyři díly v kuse.” Což mne pochopitelně potěšilo.

Nakonec, když profesionálka, která už viděla mnohé, tohle řekne, pak by se nepotěšil jen málokdo. Inu, takhle se mi v poslední době dějí různé věci. Jednou mne osloví zrzka, pak zase Američan, který chce vědět jak se mi chodí bosky, jindy zase kolegyně, která ocení práci. Navíc mi udělala radost má kolegyně Veronika, která pravila, po přečtení mé knihy „Ze závislosti do nezávislosti,” že by to měla být pro závislé a spoluzávislé povinná kniha. Což mne opravdu zaskočilo. Veronika ví svoje.

Inu, někdy je život tvrdý, jindy heboučký. A když je heboučký, má si člověk tu hebkost užít. Věčně ta hebkost nebude. Teď budu platit daně a když si představím, kam ty daně jdou, co se za ně pořídí, je mi z toho zle a ona sametovost je pryč. Ale slunce svítí, hlad nemám a zima mi není. Což tohle samo o sobě mi dost často stačí ke štěstí. Pak případně pár vlídných slov od lidí, kteří mi je řeknou, aniž by museli.

Včera večer jsme zkoušeli. Byli jsme jen čtyři, zkoušeli jsme něco přes hodinu, ale musím říci, že tyhle zkoušky, kde se zkouší dvě tři scény, se dají dost dobře vypilovat. Katka s Ondřejem už začínají chápat, co chci, proč to chci a spolupráce podle toho vypadá. V malem počtu, je to takové intimnější, lidé sami od sebe docela dost na sebe řeknou. Pak se jim dám říct: „Hele, máš s tím zkušenost, vybav si v mysli, jak si něco podobného prožíval/la a zkus tu zkušenost přenést do té postavy.” A najednou zahrají, jak potřebuji, aby zahráli.

Práce s pocity je vždy dobrodružná. Pocity nás formují a bohužel, nebo možná bohudík, se nedají spočítat, nebo změřit. Nejsou dobré, nebo špatné, Pocity jen vyjadřují stav v němž se cítíme, dobře, nebo špatně. Pocity určují, jak budeme život prožívat. Můžeme mít vše, na co si jen pomyslíme, přesto nutně nemusíme být spokojení, protože se nám zdá, že splněná přání vlastně ztrácejí smysl.

Dělat divadlo jako amatér je práce složitá. Hru jsem si sice napsal, vím co by měla asi ukázat, kam směřovat. Ovšem k dispozici mám jen svoje zkušenosti z práce s lidmi v terapii. Pokud nechci něco jako bezduchou řachandu, jak říkala Adéla Kabelková, pak musím hledat smysl v těch postavách. Také vím, že na takovou hru přijdou lidé, kteří přemýšlí, hledají sami smysl v tom co dělají, co žijí. A oni musí mít šanci si tu hru dešifrovat po svém. Interpretovat a

Režírovat neherce, kteří jsou schopni vyjádřit jen to, co sami zažili, nebo, co je jim blízké, málokdy se umí převtělit do druhé postavy, není jednoduché, ale zase má výhodu taková práce, že musím hledat jak dosáhnout toho, co chci. Ono hledání je vlastně na celém tom ději, nejzajímavější. Podobá se tahle práce terapii právě v tom, že člověk odkrývá, co je skryté, co vyplouvá na povrch a pokouší se ono vyplouvající, vytvarovat, pojmenovat a ukázat na světle.

Tohle je fenomenologický přístup. Nechat fenomény se vyjevit. Díval jsem se onehdy na „Kód Enigma.” Tam jsem měl pocit, že byl zvolený podobný přístup. Jevily se ty události a lidské osudy na hladině té druhé světové války. Bylo vidět, že režisér přemýšlel. Nezdál se mi ten děj ani moc přehnaný. Géniové jako byl Turing, mají prostě právo na odlišnost, ale jejich odlišnost je nakonec užitečná těm druhým. I když oni sami osobně nemají moc dobré vztahy s druhými lidmi.

Možná ten filmový příběh nebyl až tak přesný ve faktech,ale byl skutečně dobře propracovaný. Viděl jsem ho dvakrát a má láska z něho byla docela vzatá. Film a divadlo na rozdíl od knihy, má tu nevýhodu, že do něj nelze vložit vše podstatné. Vždy jen něco a zbytek je na vztahy. Dost těžko lidem dnes je pochopitelné, že člověka takového formátu a zásluh, si klidně dovolila veřejnost svým způsobem uštvat. Smutný příběh.

Na základě zákona někomu takhle zničit život, kariéru, nebo vědeckou činnost. Myslím, že v tom je právě přesně problém mnoha zákonů. Ono vypadá hezky, když je něco zákonem nařízeno, nebo zakázáno, ale občas ty důsledky plynoucí z dodržování zákona. Nepopírám, že je-li něco nepsané, pak má veřejnost také možnost jistým lidem znepříjemnit život, ale nemůže mu například nařídit hormonální léčbu, jako Turingovi.

Čím méně zákonů, tím lépe. Desatero je tu víc než tři tisíce let a přesto se na těch deseti přikázáních nemuselo za ty tři tisíce let nic měnit. Vypadá to, že zákony nás vedou do otroctví. Nebo do neštěstí. Ale jinak myslím, že film o Turingovi stojí za to vidět. Emocí je tam dost, technických detailů poměrně málo, ale každý, kdo ten film uvidí, bude muset přemýšlet. Jo jo.