Když člověk maká a nefňuká, jde to

Vyrazil jsem si do knihovny. Půjčit si nějakou oddechovou literaturu.Do Billy jsem sice šel bos, ale těch víc jak deset km, jsem si přeci jen bosý odpustil. Ještě není takové počasí, abych měl potřebu si ničit nohy, přimrzáním k zemi.

Cestou jsem litoval, že nemám v bytě krb. Bydlím sice v paneláku, mám byt zařízený pokud možno nepanelákově, ale krb s otevřeným ohněm tam udělat nejde. Škoda. Hodil by se takový, jaký jsem viděl u pana Veverky ve Francii, který mě pozval na návštěvu, když mě objevil za jednou vsí v jižní Francii kousek za Figacem. Měl malý zámeček prý z dvanáctého století, kde měl síň, jak v historickém filmu, krb asi čtyři metry vysoký a šest metrů dlouhý. Celé klády v něm mohl spálit. Nakonec, měl k tomu krbu asi 600 hektarů lesa.

Ta cesta z Děčína do Gibraltaru v tom roce 1993 byla úžasná. Žádný internet, mizerné spojení i telefonem. O mobilech si člověk mohl jen nechat zdát. Kompletně odříznutý. Asi dvakrát, nebo třikrát jsem se dovolal domů. Meziměsto spojit bylo občas nad síly České pošty. Ale u pana Veverky jsem strávil hezké časy, oddechnul si a těch zbývajících asi 1500 km do Gibraltaru jsem s přestávkou v Lurdech celkem bez potíží dal.

Jo, nikdo nevěděl, kde vlastně jsem, byl jsem skutečně odkázaný jen a jen na sebe. Pokud mi někdo pomohl, což se čas od času stalo, tak jen skutečně z dobré vůle. Občas mě někdo pozval na oběd, nebo večeři, nechal mě vyspat pod střechou. Stan jsem neměl, noci jsem trávil pod igelitem, nebo celtou, bylo-li hodně zlé počasí, pak někde v autobusové čekárně. Tak jsem žil tři měsíce. Den co den čtyřicet km, jídlo, co jsem kde koupil, po hospodách, to bylo ještě drahé.

Stejně to byla ode mne drzost, se bez jakékoliv znalosti francouzštiny, nebo španělštiny, pouze s němčinou pustit přes půl Evropy. Ale ta drzost se vyplatila. Viděl jsem třeba, jak má vypadat takový správný krb. Nebo jak se obědvá na francouzském statku. Nebo jak žijí dominikáni ve Francii. Španělsko mě zcela fascinovalo. V srpnu, žlutá, zelená a hnědá. Suché hory, zavlažování, lesy vonící pryskyřicí.

Takže krb nemám, už asi nikdy nezbohatnu natolik, abych si mohl koupit takový zámeček, který tehdy podle pana Veverky nebyl zas až tak drahý. Jenže pan Veverka byl synem bývalého prvorepublikového velvyslance v USA a pak poradce Haile Selassieho císaře v Etiopii, takže jeho příjmy byly trochu jiného rázu. Ale člověk to byl nadmíru slušný. On i jeho žena a dcery. Odpočinul jsem si, dobře se najedl, na mé přání nevařili česky, ale francouzsky. Chtěl jsem poznat jak se ve Francii jí v rodinách.

Spal jsem na zámku, v lese, v čekárnách, ve stodolách a po 86 dnech jsem dorazil až do Gibraltaru, kde jsem spal na útesu nad mořem. Nakonec pumpař, kde jsem si dal kafe, mi vyžebral asi dvacet liber od svých zákazníků a dal mi košili. Sice jsem o nic nežádal, jenže Angličan, který obdivoval dobrodružství. Jo svět byl fajn, svět byl náš, léta prázdnin, slunce pláž... Jak svého času zpíval Karel Gott. Tak jsem ty devadesátý léta vnímal.

Nebyl jsem sice už tak mladý, ale pořád jsem byl mladý dost a dost, abych si mohl dělat naděje na hezké časy. Dá se říci, že zatím mě ty naděje nezklamaly. Užil jsem si hodně za těch dvacet pět let. Sice jsem nezbohatl, co se cestování týče, tak něco letadlem, zbytek pěšky. Žil jsem a žiji jak se dá, ale nestěžuji si. Stížnosti nechám jiným. Onehdy, když jsem pouštěl v blázinci na žádost kolegyně Veroniky, jeden díl ze seriálu „Ze závislosti do nezávislosti,” tak ona z něj byla prý hodně udivená, dá se říci špatná. Naznačil jsem ji, že je tam malá ukázka mého dětství.

Trošku ji ten díl sebral. Jenže, myslím, že pokud má život grády, dobré i ty špatné, pak stojí za to. Nassim Taleb říká, že život bez volatility, je o ničem. Má recht. Aby člověk byl odolný potřebuje potíže, potřebuje zátěž a pak vidí život ze všech stran. Stálá jistota je atrofující, degenerující, nakonec se stejně ukáže, že žádná stálá jistota neexistuje. To jsou jen bludařské myšlenky intošů, co s nimi krmí naivní jedince.

Zámek nemám, krb nemám, miliony také ne, nejsem mladý, ale neměnil bych. Karel Čapek říká: „Mladé umí být každé tele, ale zestárnout holenku, to je kumšt.”„ Zatím se mi myslím podařilo zestárnout. Docela podle mých představ. Sice nikdo nevíme, co bude zítra, nebo za rok, ale k dnešku si fakt stěžovat nemohu. Jo jo.

A na dokreslenou: Život přes kopírák I takhle to v mém životě vypadalo, ale jak je vidět, když člověk maká a nefňuká, jde to.