Kdo zpívá, modlí se dvakrát

Původně jsem měl v úmyslu psát blog o potížích s lidmi, kteří chtějí spasit svět a místo nějakého prospěchu za sebou nechávají jen spoušť. Jenže pak jsem se podíval na FB a zjistil jsem že takových příspěvků jsou tam mraky. Vlastně buď dámské přirození a nebo president, plus uřezané hlavy. Pustil jsem si místo toho směs rokenrolů z padesátých let a trochu si zatančil. Uvědomil jsem si že na tenhle druh hudby jsem opravdu chytlavý, protože nohy mi jdou zcela samy. Holt je to vynález ten rokenrol.

Saxofon, kytara piáno a už se jede. Jednoduchost, nic složitého, chytlavá slova jako třeba Lets twist again kolik to nadělalo radosti. Milujeme, zpíváme a tančíme a svět je hned barevnější. Nic složitého. Jen zpěv a tanec. Ano, pokud zapomeneme zpívat jen tak, tancovat jen tak, pak zapomeneme i milovat. O tom jsem přesvědčený.

A to by byla asi škoda. Člověk si musí všimnout, že nemilující lidé, jako jsou fanatici libovolného náboženského vyznání nám okamžité zakáží mít veselou tvář, dobrou mysl, zpěv a tanec. To nejzákladnější, co člověka dělá člověkem. Tohle si opravdu nemusíme nechat líbit. Komunisté, křesťanští, islámští fanatici první po kom jdou, tak po muzikantech. Ty se snaží zastrašit, nebo přinutit aby pracovali pro jejich mocenské záměry. Vědí, že vzít zpěv a tanec je jeden z nejtěžších trestů pro člověka. Tohle si nesmíme dát líbit.

Zažil jsem komunisty, když nám zakazovali rokenrol, pak pod tlakem trochu povolili, ale stejně směli hrát jen ti, co byli ochotni nějakým způsobem spolupracovat, být angažovaní. Chtěli bolševici, stejně jako ti náboženští fanatici, aby lidé byli smutní, oddáni těm jejich blouznivým myšlenkám o spravedlnosti, lepším světě, kde nikdo netrpí a nemá problémy. Člověk se má podle nich oddávat jen vyšším cílům, co jsou vysoké cíle pochopitelně určují jen oni.

Nevěřím jako křesťan, že Kristus na nás chce abychom byli smutní a nezpívali, netancovali, když on sám chodil po hostinách a zpíval a hodoval s ostatními. To jen škarohlídové, co neměli nic jiného na práci, než se starat o „blaho jiných” se nám pokoušejí namluvit, že se máme mračit, protože je to k radosti Boha. Smutný svatý, to je divný svatý, když vím, že jsme milováni a láska je vlastně radost. No občas strast, pravda, ale jen občas. Nic není pořád.

Ani trápení z nešťastné lásky. Vždycky, když bylo zle, hodně zle, zpíval jsem. Zpěv rozjasňuje tvář. I když jsem zpíval smutné písničky, stejně mě ten zpěv uvolnil, chmury odpluly, i když jen částečně, ale lepší malé zlepšení, než žádné zlepšení. Dělám to tak dodnes. Pater Pavel Jančík, co krásně hrál na kytaru a krásně zpíval, říkal, že kdo zpívá, ten se modlí dvakrát. Tak se toho držím.