Kdo se stydí, nechybuje

Dostal jsem nabídku abych přednášel pro rodičovské sdružení, nebo spolek, či jak si říkají ve Kbelích. Do Kbel chodím rád.

Před léty jsem tam dělal prevenci na žádost městské rady, hlavně tedy díky mému kamarádu Pavlu Ždárskému, dlouholetému starostovi Kbel. Tehdy mě přesvědčil, že bych se do toho měl pustit, ač já se celkem nerad prevencí zabývám. Takže jsem se spojil s Irenou Ludvíkovou a několik let jsme tam tu prevenci dělali. Dokonce mne to i uspokojilo.

Fakt je, že vždy jsem si říkal, že prevence pro mne není, stejně jako mne nikdy nenapadlo, že se budu zabývat ochotnickým divadle. Pavel vyzvídal, jestli ještě hrajeme, ujistil jsem ho, že ano. Dostal jsem nabídku abychom časem ve Kbelích vystoupili. Takže mám radost. Zatím, co mám zkušenosti s Pavlem, tak nikdy nic nesliboval, co by nebyl ochoten splnit a pokud o něco žádal, tak měl zájem aby vše proběhlo, jak má.

Říkám už dlouho, že většinou stačí počkat a věci, které se mají stát se stanou, a že nás dostihnou i naše minulé skutky. Ve Kbelích jsem myslím s Irenou kus práce udělal. Snad mě dostihnou ty dobré skutky. Pravda, zadarmo jsem to nedělal. Ale zastávám názor, že za práci se platí a dělat prevenci pro žáky základní školy od první do deváté třídy, tak aby zaujala, je fakt dřina.

tehdy, když jsme s Irenou do kbelské školy přišli, dívali se na nás ne zrovna přívětivě. Šel jeden hlas, že takových už tu bylo? Za tři dny přišla za námi paní ředitelka a řekla, že bude chtít, abychom za rok přišli zas. Mám tedy hezké vzpomínky na ten čas. Navíc měl jsem tam přivítání své tehdejší nově vydané knihy. „Paralelní manželství,” Bylo to velmi povedené uvítání.

V.E.Frankl říká ve své logoterapii, že minulost sice nezměníme, ale je jen na nás, co v ní zanecháme, když se ohlédneme. Jako u každého, ne vše je v mé minulosti, něco čím bych se chtěl chlubit, ale dá se říci, že je tam toho mnohem víc toho, za co se nemusím stydět, než toho za co bych se stydět měl. Z čehož mám radost. Sice občas se najde někdo, kdo má potřebu mi zkazit radost. Ale s tím si vím rady.

Jsem přesvědčený, každý člověk, co za své skutky ke stydění, stydí a už je neopakuje, tak podle šestého patriarchy Zenu Chuej-Nenga učinil pokání. Tahle myšlenka se mi velmi zamlouvá. Ono žít celý život s pocitem viny je neskonale těžké břímě. A manipulovat za pomoci pocitu viny s druhými lidmi, považuji za zločin. Chápu jistou nedůvěru ze strany lidí vůči těm, co se provinili proti dobrým mravům a zákonu, ale myslím, že pro mnohé je pocit viny jen dobrou příležitostí, jak si na někom zchladit žáhu.

Zcela určitě nikdo nemá povinnost si nechat na sobě štípat dříví a chladit žáhu. Jestliže se mne někdo pokouší přesvědčit, že mám nějakou povinnost toho druhu výše uvedenou. Dostane se mu odpovědi, že jsem si ho nevybral jako mravokárce a tedy nemám žádnou potřebu s ním probírat svá životní selhání. Jo jo.