Kdo jiný, než my sami?

Vzbudila mne dnes ráno má láska s tím, že ji ukradli z auta mobil, a co že má dělat? No, po chvíli zase odchvátala s tím, že musí za kolegy. Dokončují film.

Přemýšlel jsem jak ji pomoc, hledal jsem na internetu jak zablokovat telefon. Našel jsem. Naštěstí, než jsem mohl podniknout patřičné kroky, zavolala mi, že ho našla zapadlý za sedadlem. Inu s ženami, co mají umělecké sklony a presidentskými kandidáty se člověk nenudí.

Lehký rozdíl je v tom, že ženy s uměleckými sklony jsou přes veškeré dramatické úlety mnohem zábavnější, než presidentští kandidáti. Také se s nimi dá podniknout mnohem zajímavější činnosti. Tedy s těmi ženami. A pokud mne přivedou do varu, snadněji se jim odpouští, než těm kandidátům.

Říkal jsem si, že na jejím místě bych asi napřed to auto prohledal, než bych tedy spustil záchranou akci, rozhodně bych nenechal nezamčené auto, pokud bych někam odběhl a v žádném případě bych tam asi nenechal mobil.

Ale, pamatuji klientku, která vezla tržbu do banky, potřebovala si odskočit, nechala tašku s penězi v autě, hodila na ni jen svetřík, za dvě minuty se vrátila, přišla o svetřík, tašku i tržbu. Údajně hodně přes sto tisíc. Jo, tomu už se říká problém.

Ale konec dobrý, vše dobré. Mobil je zatím na světě. Jsou události, které se stanou každému z nás. Některým jen častěji, než jiným lidem. Zatím ty události snáším ještě celkem v klidu. Jak s mobilem, tak s kandidáty. U žen s uměleckými sklony se ničemu nedivím. Tam je vše dáno a ani psychoterapeutický výcvik mnoho nezmůže. Jejich psychoterapeutický výcvik.

U kandidátů se také nedivím, přeci jen: Pražský hrad, fanfáry, Hradní stráž, ochranka, sídlo v Lánech, možnost jmenovat premiéra, vánoční poselství, presidentský plat, postavení ve společnosti, setkávání s lidmi z celého světa, to už stojí za trochu trapnosti a polopravd, zastírání. Nevím jestli bych odolal, pokud by mi někdo něco takového nabídl.

Jo, jsme jen lidé, nikoliv andělé. A i starci nad hrobem mají touhu být v tom seznamu celebrit. Hezky se mluví o službě národu. Ale co je to ta pravá služba, to už ví jen málokdo a skoro nikdo ji neumí naplnit. Takže si vyberu, toho méně sprostého, méně manipulujícího, protože on ani ten druhý nás před ničím neochrání.

Lidé, kteří čekají na ochranu, ale když se začne mluvit o jejich osobním nasazení, třeba službou v armádě v případě nebezpečí, tak ten požadavek odmítnou, nemají žádnou naději se žádným politikem. Ani kdyby to byl archanděl Michael, kníže vojska nebeského. Byly doby, kdy mladí muži v případě potřeby nastoupili během několika hodin do zbraně. Viz mobilisace v roce 1938. Milion mužů, kteří chtěli bránit republiku.

Dnes, možná pár starců idealistů a jinak asi by všichni čekali, co až ten druhý. A mezitím by bylo po všem. Takže je mi celkem jedno, jestli si někdo myslí, že nějaký president nás ochrání. Jestli kdo, tak jedině my sami. Žádní presidenti, či jiní politici. Takové problémy řeší jen a jen vojáci. O armádu nás připravili politici.

Churchill byl jen jeden. A takoví jsou, podobně jako de Gaulle, jeden dva za sto let. Ochranu země musí vzít do rukou vojáci, nikoliv politici. Pokud nejsou vojáci, není ochrana.

Ne nadarmo byli Churchill i de Gaulle vojáci. Churchill vystudoval vojenskou akademii v Sandhurstu. A sloužil Jeho Veličenstvu jako voják. Po odchodu z pozice Prvního lorda admirality, za první světové války, jako major pěchoty ve Francii.

A de Gaulle byl generál, který řekl jako politik. „Francie prohrála bitvu, nikoliv válku.” Jako politik věděl, co potřebuje Francie. A jako politik a voják udělal, co Francie potřebovala.

Takové politiky potřebujeme, nikoliv starce, co se sotva postaví na nohy a chlubí se modrou knížkou.

Kupodivu vojáci v tomto směru dohlédnou dál než politici. Ti dohlédnou jen na konec svého volebního období. A aby si udrželi koryto, udělají ze sebe i komiky. Jo jo.