Jsme z džungle

Dočetl jsem obě knihy od Erica Berneho. Ať se jedná o knihu „Co řeknete až pozdravíte.” Tak „Sex v lidském milování.” U té je znát, že je hodně ovlivněna šedesátými léty, kdy byly USA přeci jen dost odlišné od dnešní doby.

Ale četly se obě krásně a hodně jsem si u nich uvědomil, jak se lidské vztahy nemění. Šedesátá léta, stejně jako dnes, se lidé milují, nenávidí, hledají cestu k sobě a dost často cestu od sebe.

Na Facebooku jsem zachytil fotografie ze svatby, které pořizovala dáma, co je údajně odpůrkyni vdávání, ač má už dvě děti. Ani netuší jakou důležitost podprahově dává tomu rituálu. Jak důležitý je pro ni a její kamarádky onen svazek, co fotila, který spojuje tím rituálem, (a rituály jsou to, co dělá civilizaci civilizací, ať už se jedná o střední Evropu, nebo amazonské Indiány,) rituálem, kterým jeden druhému říkáme, že se pokusíme dostát svým závazkům a povinnostem.

Na těch fotografiích a komentářích pod nimi, hlavně u žen je evidentně vidět, jak ti, co si pořád odpírají ten rituál, po něm náramně touží. Touží, protože cítí a bojí se vyslovit, neb by nebyly moderní, že poskytuje malou jistotu, něčeho, co je těžko vyslovitelné, leč přesto mnohým velmi srozumitelné. Dokonce jsem tam zachytil návrh, že by si mohly udělat svatbu bez právních následků. Jen s tím rituálem. Možná i bez muže, jen jako dámskou party.

Jistě proč ne, jde všechno. Jen mi uniká smysl takové party. Možná že: „Užijeme si mejdan a půjdeme domu samy spát.” Ne všechny, jen některé. Civilizace, která se vzdává dětí, manželství, rituálů nemá příliš šance pro přežití. Mnozí ti lidé si pletou požadavek „Žít tady a teď” s „o nic se nestarej, záleží jen na tom, co si užiješ.” Ovšem přijde-li okamžik, že potřebují pomoc, zjistí, že není, kdo by ji poskytl. Všechno obětovali jen sami sobě.

Děti, pokud mají, tak často, ne vždy, ale často je vychovávají, jako ty, u nichž nemáme povinnosti, které je potřeba plnit, abychom je připravili a vychovali, tak aby uměli žít v tom drsném světě, ale jako hračku, která má uspokojit naše ego. A „hračky” se jednoho dne přestanou chovat jako hračky, a začnou se chovat jako jejich rodiče. Zcela logicky. Dostaly ten scénář: „Starej se jen sám o sebe, na nikom jiném nezáleží, jsi osobnost a nikdo ti není ani k patám,” do vínku. Jejich rodiče jim ho vtiskli a jejich rodiče jsou těmi, kdo je nejvíc poté překvapen, když jim ho jejich děti předvedou v plné kráse..

Jsou ty výše uvedené scénáře naprosto rozdílné od přístupu, který vtisknou jiní rodiče. „Starej se o sebe, aby se o tebe nemusel nikdo starat, nebyl si nikomu na krku a pamatuj si, že být prospěšný je nejzábavnější věc, jakou můžeš zažít.” Ale prospěšný může být jen ten, co chápe smysl spolupráce, ochoty v případě nouze prospět skutkem, radou těm druhým, kterým se zrovna nevede.

Ale zase umět rozeznat, ty kterým se nevede, kterým ukážeme cestu, po které mohou jít, protože věříme, že i ti, co se jim nevede, jsou schopni jít, stejně jako my. Že nejsou horší a my nejsme lepší, abychom jim nutili pomoc, kterou nepotřebují. Umět rozlišit a umět udělat, co je třeba v ten čas, kdy je to toho třeba.

Tyhle dovednosti se člověk učí v rodině, kde jsou sourozenci. Díky sourozencům se učí omezit, protože umění se omezit, spolupracovat poskytuje obrovskou evoluční výhodu. Ti, co si žijí pro sebe, odejdou sami, ti co žijí s druhými a pro druhé, nejsou zapomenuti. Ani za života, ani po smrti. Takže rituály, vedoucí k dospělosti, odpovědnosti, jsou nesmírně důležité a jako vše, mají svůj čas a své místo, a není radno s nimi plýtvat jen tak pro potěšení.

Pochopitelně, lidé z civilizace, která nic nesvětí, proto ji nic není svaté, s tímhle zřejmě nebudou souhlasit. Tohle je jedna strana mince. Druhá strana, ta, co neumí říci ničemu ne, zas má pocit, že pomáhat se má všem, kdo si řeknou a dokonce i těm, co nic nežádají. Je jim divné, že nežádají. Pak zjistí, že ti co nežádají, jsou svobodní. Svobodní lidé nežádají, protože mají dost svého, nemusí se prosit a jsou schopni v případě potřeby poskytnout, co je třeba.

Dítě v rodině se učí dvě věci. Umět říci ne, a umět spolupracovat. Pokud se tohle nenaučí v rodině, pak se obě dovednosti učí za velkých bolestí v životě. Dnes a denně potkávám lidi, kteří ač nejsou pacienti, neumí říkat ne, a neumí spolupracovat a stanovovat hranice. Jejich rodiče, také neumí tyhle dvě dovednosti, takže je nic pořádného nenaučili. Nenaučili je dovednostem, které jsou důležité pro život.

Na světě nejsou jen lidé, kteří mě milují, stejně jako na světe nejsou jen lidé, kteří vše nenávidí. Pokud je život džungle a boj, jak mnozí rádi říkají, tak i v džungli a v boji je nutné se naučit přežít. A každá džungle má své hranice a každý boj jednou skončí. A je nutné umět žít i na volných širých prostorách, kde jsou zas trochu jiná pravidla. Ale jak v džungli, tak v širých prostorách se musí lidé učit spolupracovat a být si prospěšní. A musí to naučit svoje děti. Pak přežijí, jak oni, tak jejich děti a života užijí všichni. Jo jo.

Nuž pamatuj, zde platí Zákony džungle a žádné jiné. Živ bude ten, kdo ctí je, kdo ne, ten bídně zhyne. Kipling

A i ten Mauglí, když lovil Šer Chána, nebo válčil proti dholům, musel a uměl  spolupracovat se svými pomocníky ze smečky. Jak říkal: My jsme z džungle. Jsme z jedné krve, ty i já!