Jsme se nedohodli

Vyrazili jsme s Babetou do UK. Až na letiště vše šlo dobře. Tam zádrhel číslo jedna. Koupili jsme laciné letenky, leč jsme si nezaplatili za kufry. Takže za dva o patnáct set navíc, Jen tam, při zpáteční cestě to samé nás čeká. Inu, za blbost se platí dvojnásob. Pak vše šlo bez zádrhelů. Lukáš se Simonou na letišti byli podle domluvy. I do Norwiche jsme dorazili bez zádrhelů a večeře neměla chybu.

V Anglii jsem tedy už po čtvrté. Cestou z letiště, měli jsme čas, protože sto padesát kilometrů zase chvilku autem trvá, jsme s Lukášem povídali o tom, jak jsme si kdysi Anglii představovali, jak jsme ji ve skutečnosti viděli, a co nám z toho obdivu, který jsme oba k Anglii měli, zůstalo. Kupodivu, oběma nám toho z toho obdivu, na tom jsme se shodli, zůstalo docela dost.

Už jsem tu dovolenou potřeboval, cítil jsem že potřebuji pauzu, hlavně v posledních týdnech se na mě valí žádosti v nebývalé míře a přestávám stíhat. Už je mi čím dál jasnější, že budu muset volit mezi blázincem a privátní praxí. V té si přeci jen, jsem schopný svůj čas zorganizovat podle svých potřeb. Mám rád pokud si mohu život organizovat podle svého. Zřejmě jsme hodně ovlivněný tím bolševickým modelem, který u nás přežívá, plíživě se šíří po celé Evropě, kde se každá organizace sere do všeho, i do toho, do čeho nic ji zcela, ale naprosto zcela nic není.

Je hloupé, že lidé si nechají líbit zasahování nejen státu, ale i firem, do svých životů. Chápu, že potřebují práci, ale vyplňovat dotazníky jak za socialismu. Pak je otázka, kde jsou naše osobní svobody, ochrana informací? Jistě, chápu, že jsou firmy, které rády koupí mé osobní data, aby je mohly zpracovat, vyhodnotit, co mi mají prodat, co podle nich se stane pro mne naprostou nezbytnost. Nebo se aspoň o to pokusí.

Takže jsem se rozhodl, že jak státu, tak komukoliv jinému, nebudu poskytovat nic, co by mu ulehčilo život. Nakonec od státu toho za své peníze dostávám minimálně. Nic, co bych si nemohl opatřit jinak. Třeba ve spolupráci s jinými lidmi. Nakonec, když se lidé dohodnou, neplatí daně a potřebují silnici, klidně si ji postaví. Tak to dokonce v životě chodí. Průměrný člověk nijak nepotřebuje podprůměrného, líného úředníka, aby průměrně chytrý člověk si jim musel dát radit v tom, co potřebuje, co je pro ně dobrého, a co pro něj dobrého není.

Ano, řekne někdo: „To byla byla anarchie, každý si bude dělat, co chce.”aJá na to říkám: „Život a zkušenosti mě naučily, že většinu věcí si člověk musí s ostatními vyjednat.” Dokonce existuje technika, kterou učím v kursech zvládání zátěžových situací, která se jmenuje„DOHODOVÁNÍ.” Nikoliv dohadování, ale dohodování. Kdy se nehlasuje, ale jedná s e tak dlouho, než všichni vyjádří souhlas s návrhem.

Je velmi zajímavé pozorovat v roli průvodce, ty lidi, kteří se napřed chtějí vzdát v zájmu svého klidu svých zájmu, aby se nakonec probudili, uvědomili si svoje zájmy, učí se je hájit, čelit proti manipulacím, učí se zvládat své emoce, dát na své emoce, které je varují před chybnými kroky, a další a další dovednosti. Třeba argumentace, asertivním odmítnutí, jasnému sdělení. „Ne, tohle nechci, protože chci úplně něco jiného.” Učí se v té debatě a jednání čelit manipulacím typu: „Ty nemáš co chtít, už jsme to odhlasovali, dohodli jsme se.” Jasně formulovanou otázkou: „Kdo se dohodl, kdo souhlasil, kdo tě zvolil mluvčím téhle party, skupiny, komunity?”

Nedávno jsem na FB, zrovna v praxi zažil jednu podobnou situaci, kdy jeden člověk vystoupil s návrhem, dva s ním souhlasili a můj nesouhlas s tím, že se nikdo nedohodl, že nejsem mezi těmi, co souhlasili nebyl a toho člověka jsem za mluvčího skupiny nevolil. Přidal se ke mě můj kamarád Lukáš, a pak vznikla zajímavá situace, kdy onen člověk nás označil za troly, potížisty, další dívka argumentovala tím, že jsme se dohodli, načež má odpověď byla: „Kdy, kdo a s kým?” Takže jsem nepodlehl oné manipulaci za pomoci hodnocení a věci zůstaly tak jak byly. Prostě většině to bylo jedno, nebo neměli chuť jít do války a mě zůstal pocit, že se se mnou nedá manipulovat.

A jak nás učí Jung a jiní: „Člověk je tím, co prožívá.” Na prožívání záleží jestli je spokojený, nebo nespokojený. Dokonce vůbec ne na žádných „objektivních faktorech.” Ale tohle jsou známé věci, které jen ti nejzarytější racionalisté odmítají vzít na vědomí a vůbec nesouhlasí s tím, že základ rozhodování spočívá většinou v emoční zkušenosti, která nás varuje, nebo povzbuzuje.

Tak, dopíši blog, oholím a jdeme ven. Prohlídneme Norwich, koukneme se, co kde je hezkého, co kde mají, abychom poznali krásy anglického venkova. I když je Norwich dvouset tisícové město, mnozí mají tendenci jej považovat za venkov.