Jsem v tom

Dovolená pokračuje, zatím v Praze. Až dnes dorazí úklidová služba,alias služka, vyrazím do města pro mapy. Středa, čtvrtek by mohl být dnem startu.

Opět mne čeká život jen tak. Od ničeho k ničemu, jen tak si jít dál za obzor. jak zpívá paní Hegerová v písní „Já se vrátím.” Tulák má v poli stoh, pak jen pár bosých noh, já vím co mu zbývá, na slámě tiše snít,  za obzor pěšky jít, on si přesto zpívá, že doma na stráni vítr se prohání, a že tam voní hloh… Pomalu, málo, ale přesto jít. Ještě to letos zkusím.

Barefooty sice přidám do ruksaku, ale pro případ horkého asfaltu. Na něm bosý to není zas až tak ono. Večer se pak nohám nevede. I když je mažu. Bohužel značky mizí. Zřejmě se stárnoucími značkaři. Byly doby, kdy se mimo silnice dalo projít v Čechách a na Moravě po značkách celý stát. Pořád to ještě jde, ale jak říkám, značky mizí.

Žil jsem jak v těch westernových písničkách a křižoval jsem zem. Hlavně v těch dobách, kdy jsem byl u plavby. To jsem byl třikrát čtyřikrát do roka aspoň týden, čtrnáct dní venku pod širým nebem a minimálně jednou do roka, měsíc. Mladý silný, bezstarostný. Inu, cestovalo se, cestovalo. Ušel jsem bez námahy kolem čtyřiceti km denně, večer mne ani nebolely nohy. Nic netrvá v světě věčně, ani láska k jedné slečně. se zpívá v majzl polce. Láska není věčná, natož mládí.

Panny, co jsem znal, už také nejsou v rozpuku mládí. Tvářily se některé velmi ctnostně. Většinou jim ta ctnost dlouho nevydržela. Ale chápal jsem je. Přeci jen v té době antikoncepce byla téměř neznámá. Maximálně aspirin. Mezi kolena a nepustit. Jenže většina dostala do kolen křeč a bylo po antikoncepci. Vdávaly se mladé a povinně. Tehdy to ještě byla hanba, být svobodná matka.

Hanba a nevýhodné. No já už si asi žádnou brát nebudu muset, protože je v jináči, jak oznamovaly děvčata v té době. Tedy ony říkaly. „Jsem v tom!” Většinou to nebylo veselé oznámení. Pro chlapce. Povinnost jim velela zaujmout mužný postoj a splnit povinnost. Ale je nutné říci, že děvčatům ten jiný stav nijak nevadil, většinou to bylo jejich cílem. Mohly se vdát.

Svět se mění, antikoncepce změnila svět neuvěřitelně. Mladé dámy jsou mladé do padesáti, některé kolem čtyřicítky zakládají rodinu, mají pocit, že je to tak akorát. Nic proti tomu, mají právo na štěstí. Akorát, že jsou ty matky prvorodičky ve věku, kdy moji rodiče byly ve věku prarodičů. V takovém případě se prarodiče už hůře angažují.

Nekritizuji, Bůh ví, že ne. Nevím, co je výhodnější. Mladý rodič, co ve čtyřiceti měl děti z baráku a užíval života a radosti prarodiče, nebo rodiče, co kolem šedesáti a více vypravují děti do světa. Asi je tohle individuální.

Přemýšlím, jestli ten rozestup generací v tom druhém případě není příliš velký. Nějak nejsem schopný zaujmout jednoznačné stanovisko. Nakonec mám dceru, která se narodila, když mi bylo čtyřicet. Někdy mám pocit, že právě ten generační odstup mezi námi je dost velký.

Jo, zase jsem se dostal někam jinam, než jsem začal. Píši, přemýšlím, myšlené napíši. Pravdou je, že cestovat pěšky po šedesátce, spát ve stanu, stravovat se po venkovských obchodech a hospodách asi už nebude tak snadné, jak třeba v devadesátých letech, kdy soukromý obchod jen kvetl. Skoro v každé vesnici krám, hospoda, najíst se nebyl problém.

Uvidím, co s tím udělalo EET. jestli je situace opravdu tak blbá, jak se dočítám v tisku a slýchám v rozhovorech. Vlastní zkušenost je vlastní zkušenost. Snad nebudu muset tahat zásoby jak polární výprava. Jo jo.