Sběratelka se jmenuje Mládková, tedy Meda Mládková. Obrazy sbíral její manžel, který byl guvernérem Mezinárodního měnového fondu.

Děkuji, nějak mi to přeskočilo do Medkové.

Řeka plyne...

Podobně plynou i pasáže Vašeho textu, jsou v něm místa, která by se dala zhudebnit, mají rytmus jako blues a mohly by se tak zpívat. Dobře se mi nad tím přemýšlí, jako bych seděl u řeky...

Nevím proč, vzpomněl jsem si na jednu Fulghumovu povídku, v níž hrála významnou roli právě řeka.

Bluesový text, takové ocenění

Věci se dějí, Jene a ten, kdo si myslí, že něco ovlivní, je tak trochu blázen. Když radím svým pacientům, aby odpoledne zašli k řece a jen tak půlhodinu koukali do vody a nemysleli na nic, tak na mně koukají tak nějak divně, A když sem tam nějaký poslechne, pak přijde vrátit prášky jako nepotřebné. A radost máme oba.

Pěkné ráno.

Ano, koukat a nechat plynout. Jak řeku, tak mysl.

No není nejkrásnější s textem v knize souznít? Identifikovat se? Konečně to slyšet...číst, že to jakoby koukání do blba , to jakoby nicnedelání , dívání se jakoby jen tak...je nezbytná věc? Zklidnění jako nedělní mše, co otevře mysl, dá odpověď a objeví nové...A je lékem. Táta říkával.. když spěcháš, tak si sedni...Dobré ráno přeji

Radko, podepsala bych každé Vaše slovo... cítím to úplně stejně, mám to tak od dětství. I můj táta mi říkával to samé, a ono to fakt fungovalo a funguje. Krásný den.