Jdu kam chce On

Nikdy jsem netrpěl touhou být umělcem. Necítil jsem ono povolání k něčemu, co mne přesahuje, jak se mnozí v mém mládí vyjadřovali. Mít povolání znamenalo pro mne něco ve smyslu křesťanství být povolán.

Leč ani k tomu jsem se nijak necítil být volán, netoužil jsem být ani knězem, ani apoštolem, co má hlásat evangelium. Žil jsem si po svém, občas šel do kostela, občas se modlil, sem tam jsem si koupil knihu o umění, kreslit a malovat jsem neuměl, pouze jen deklamovat verše, které se mi líbily.

Stejně tak jsem necítil dost dlouho být terapeutem, nakonec můj úděl loďmistra u ČSPLO mi docela stačil. Dnes jsem terapeutem 24 let. Pořád mám pocit, že ten film, psaní a divadlo, terapie byl jakýsi rozmar Pána Boha, který mě nastrčil mezi ty umělce, lékaře, psychology, kteří mají ten pocit poslání, povolání, co vede ke změně světa a lidí.

Nikdy jsem se necítil volán ani ke změně světa, touze po tom něco říci, těm kteří bloudí, hledaje svět ve kterém žijí, sebe sama, svůj smysl života. O nic takového jsem nestál, abych najednou zjistil, jak jsem uvedl výše. Jsem mezi lidmi, co tohle poslání, povolání mají, nebo aspoň si to z nich většina myslí.

Najednou jsem vedl skupinu pro rodinné příslušníky závislých, když jsme začal pracovat v Bohnicích, kde mne pacienti „svorně a neochvějně” nesnášeli, aby se na mne napřed obrátil jeden bývalý pacient, že dal kontakt na mou osobu jedné protidrogové koordinátorce, která mi navrhla spolupráci. Tohle se odehrálo v roce 1995. S Irenou Ludvíkovou, co byla tou koordinátorkou, dnes je psycholožkou a vedeme spolu jednu terapeutickou skupinu.

Po čase se na mne obrátil další pacient. Viktor Tauš, jestli bych mu ve jeho filmu „Kanárek” nezahrál terapeuta. Vlastně sebe sama. Hned na to, mě požádal primář Nešpor, zda bych nezajel místo něj do televize Nova a nevyjádřil se k „zázračnému uzdravení,” pacienta, kterého svedla sestra ve službě, co si s ním pořídila dítě.

V televizi Nova jsem vyvolal svým postojem k profesionálnímu selhání sestry, která s tím gentlemanem chodila po televizích a prodávali ono „zázračné uzdravení takový rozruch, že za mnou po odvysílání živého přenosu přišel režisér a producent pořadu „Áčko.” s nabídkou abych udělal ještě jeden pořad. Nabídku jsem přijal.

Žil jsem si v poklidu dál, začal psát blogy, ze kterých jedna dáma udělala čtyři knihy a další dáma, tentokráte s České televize mi navrhla spolupráci pro pořad „Rodina a já.” Po natočení několika dílů a napsání své knihy, „Ze závislosti do nezávislosti” jsem dostal nabídku na natočení několika paradokumentů pod stejnojmenným názvem. Cestoval jsem po světě pěšky.

Život šel dál, napsal jsem další knihy, napsal jsem čtyři divadelní hry a teď jsem přizván k natáčení filmu o závislosti. Nechápu, jak jsem bez jakékoliv protekce, aniž bych musel nabídnout peníze, nebo tělo, se ke všem těm aktivitám dostal. Tedy když tak čtu, co všechno musí někteří talentovaní, nadaní lidé, muži i ženy podniknout aby se mohli v tom světě „povolaných a vyvolených ” prosadit.

Knihy prodávám, vydal jsem jich šest, většina z nich je prodaných, amatérský soubor, co hraje mé hry, má vždy plno na představení, televizní pořady si mnozí lidé připomínají a obracejí se na mne v případě spoluzávislosti. O nic jsem neusiloval, nikam jsem se nedral, nikoho jsem nikde neznal.

Je to opravdu jen o štěstí, nebo je v tom nějaký záměr Pána Boha, že mne nastrčí tam, kde mne chce mít? Nevím, fakt nevím. Pokud je to náhoda, pak je těch náhod dost, pokud záměr, jsem poslušný a jdu kam mne posílá. Tak, baví mne psát, baví mne vystupovat v televizi a dokonce za peníze. Baví mne terapie, baví mne divadlo, baví mne film. Ale, proč zrovna já, nevím, fakt nevím. Nic jsem pro to nemusel udělat. Stalo se. Jo jo.

Moje první televizní vystoupení v roce 1999