Jako člověka tě neodmítám, tvé některé požadavky však ano!

Nasedl jsem do tramvaje a začal se modlit. Modlím se každý den. Pochopitelně potichu, abych nerušil spolucestující. Byl jsem bosý, jako každý den, kdy nemrzne. Pochopitelně mnozí cestující se dívali udiveně, neb je leden. Nebyl jsem dlouho za „exota” v tramvaji sám. O stanici dále přistoupil muž, který měl oblečené tričko s krátkým rukávem, krátké kalhoty a na nohou ”vietnamky.” Tak jsme aspoň v mém mládí tak říkali opánkům, co mě na nohou ten muž. Pohledy byly ještě udivenější. Leč komentáře žádné. Z hlediska spolucestujících, jsme tam byli exoti dva.

Na Smíchově jsem vystoupil, exot v tričku a vietnamkách pokračoval dál. V tu chvíli jsem měl odmodleno, už jsem se věnoval tomu, co pravidelně dělám v MHD, pokud nečtu. Sleduji lidi jak se chovají, tváří, pokud mluví nahlas, klidně poslouchám jaký tón při řeči používají. Nijak jejich počínání nehodnotím, nekomentuji, jen se dívám. Sem tam mě něco k jejich chování napadne, pokud mě nijak neohrožuje na těle, nemám k němu žádnou připomínku ani požadavek ke změně.

Jak říkám, modlím se a nevyžaduji na nikom aby se modlil se mnou. Moje víra je moje věc a nikomu do ní nic není. Je mi lhostejné, jestli se mnou kdo souhlasí, jestli někoho uráží, že jsem katolicky věřící, mám za to že svou vírou nikoho neohrožuji. Spoustu výhrad ateistů a jinak věřících vůči Církvi považuji za jejich právo, ale nijak s nimi se nehodlám o jejich výhradách bavit. Nemám důvod. Nijak jim ji nevnucuji, a jestli jim má Církev nevyhovuje, nejsou členy mé Církve. Existuje svoboda vyznání. Ústavou zaručená.

Pokud bych svou víru někomu předepisoval, vyžadoval bych aby se přizpůsobil tomu, aby v tramvaji mlčeli, protože se modlím, zcela právem bych si vysloužil jejich odpor. Mám právo na svou víru, nemám nárok aby ji se mnou kdokoliv povinně sdílel. Prostě modlím se, ti druzí se nemodlí. Chodím bos, ti druzí jsou obuti. Pokud riskuji infekci, nachlazení či mi nevadí, že si každý den musím vydrhnout nohy kartáčem pak je má věc, jestli jsem či nejsem obutý.

Odpoledne, když jsem se vracel domu, v Metru se dala se mnou do řeči dvojice. Oba mladí. Divili se mým bosým nohám, ale ptali se, co mi to přináší, nijak to nesoudili, jen vyjadřovali jisté znepokojení z následků takového konání. Většinou bývám unavený, ale oba mě bavili, stejně jako ona mladá dáma, která mě oslovila po přestupu z trasy ”C” na trasu „B”. Debata na stejná téma.

Záměrně jsem použil tyhle příhody z MHD k tomu abych ukázal, že pokud lidé berou na vědomí, že je mým právem chodit bos, modlit se a já je nenutím ke stejnému konání, pak se dá mluvit o toleranci. Já toleruji jejich obutí a zájem, odpovídám, pokud mám chuť, když se ptají na důvod mého konání, stejně tak toleruji jejich ateismus. Nakonec nic mi není do toho jestli věří, čtou si Blesk, nijak jejich četbu nehodnotím.

Blesk si nekupuji, nekupuji si žádné noviny, stejně jako si nepouštím televizi se zprávami, té či oné stanice. Zákon mi nařizuje, abych platil poplatky, což se mi nelíbí, doufám, že v příštích volbách zvolíme takovou garnituru, která prodá Českou televizi a rozhlas soukromníkovi, který si tam bude vysílat, co bude chtít. A já buď budu sledovat jeho vysílání, nebo nebudu. Možná mě bude zajímat, možná mi bude lhostejný.

Zrovna tak je mi lhostejné, jestli někdo touží po právu Šaria. Lhostejné do té chvíle, než ho bude chtít vztahovat vůči mé osobě. Pak zřejmě mu připomenu, že tady platí jiný zákon, jiná pravidla a jestli je chce uplatňovat, pak zřejmě bude muset silou. Jinak je vůči mé osobě neuplatní.

Nevadí mi Islám, nevadí mi Šaria, ani buddhisté nebo ateisté, nevadí mi sluníčkáři, kteří mluví o korektnosti a multikulturalismu, ale jen do chvíle, než mě začnou nutit abych sdílel s nimi jejich názory, a vyžadují jejich naplnění. Pak jim řeknu. „Dost! Je nás tu víc, než vás a jestli máte potřebu tenhle zákon dodržovat, klidně ho dodržujte, pokud kvůli jeho dodržování máte potíže se zákony této země, mou podporu neočekávejte. Jako lidé mi nevadíte, ale vaše požadavky na jejich plnění mi vadí, ty odmítám splnit. ”

Jinak ta mladá dáma na trase „B” co se mnou cestovala až na Anděl, kde vystupovala, byla velmi sympatická a dokonce mi chtěla udělat radost, když mi hádala, že je mi padesát let. Prý vypadám dobře, pravila. Ale byl jsem unavený, tak jsem jel dál nevystoupil s ní, i když mě sama od sebe informovala, že si jde dát někam něco dobrého. Asi jsem něco promeškal. Na Barrandově nakoupil a šel domů. Udělal jsem sladký večer, snědl jsem palačinky, čokoládu, našel jsem si na You Tube, pár zajímavých dokumentů a po jejich shlédnutí šel spát.

Jo jo, Lidé na mě mohou chtít mnohé. Třeba abych přijal jejich víru, nebo s nimi sdílel názory, případně byl „Charlie,” či šel s nimi na Aljašku, ale pokud odmítnu, odmítám nikoliv je, ale jejich požadavky. Takže, cítí-li se mým odmítnutím dotčeni, jejich problém. Nejsem odpovědný za jejich city. Neodpovídám za city muslima, jestli mu vadí, že se modlím jinak, nebo jím vepřové, stejně jako za city slečny, která má na mne zálusk a já ji nevyhovím.

Párkrát v životě se někdo urazil, že jsem mu nevyhověl, když mě slušně žádal o laskavost a já jeho požadavek odmítl. Protože to, že mě někdo žádá po dobrém a slušně, ještě nezakládá nárok na splnění toho požadavku. Pochopitelně pokud tak neurčuje zákon. Zřejmě budu muset volit takové politiky, kteří tohle jednoduché pravidlo chápou a přestanou mluvit o jakési mé morální povinnosti. Všechno, co neurčuje zákon a udělám pro svého bližního, je z mé strany nikoliv povinnost, ale LASKAVOST.” Jo jo.